Bylo to obyčejné ráno. Uklízela jsem po snídani, utírala linku, když jsem si všimla něčeho pod stolem. Zmačkaný, trochu ušpiněný lístek papíru.
Ze zvědavosti jsem ho rozložila - a srdce mi na okamžik poskočilo. Datum tři dny staré. Místo: květinářství na našem sídlišti. Kytice růží - 1 100 Kč.

Mrkla jsem, jako by to mohlo zmizet. Vzala jsem účtenku do ruky a podívala se znovu. Nebylo pochyb. Můj muž koupil květiny. Drahou, elegantní kytici růží. Jenže já ji nedostala.

Ten den jsem byla doma. Celý večer jsme byli spolu. Vrátil se trochu později z práce, řekl, že měl poradu. Byl unavený, ale milý, jako vždycky. Přinesl chleba, mléko. Večeřeli jsme, koukali na seriál. A teď se ukázalo, že ten samý den koupil někomu růže.

Sedla jsem si ke stolu s tím lístkem v ruce. V hlavě mi běžely otázky: Komu? Proč? Od kdy? Je to vážné? Byla jsem ta poslední, která nic neviděla?

To nejhorší bylo, že jsem nikdy nic nepodezřívala. Náš život sice nebyl plný vzrušení, ale byl klidný, spolehlivý, náš. Myslela jsem, že jsme si věrní, že nás drží důvěra, společné večery, rozhovory u čaje.

Další hodiny jsem chodila po bytě, jako by se ve mně něco zlomilo. Vzpomínala jsem na poslední týdny - malé věci, které dřív nedávaly smysl. Zpoždění, tiché úsměvy, sprchy hned po příchodu, trochu víc kolínské než obvykle. Možná to všechno něco znamenalo. Možná jsem jen nechtěla vidět.

Večer, když se vrátil, dívala jsem se na něj jinak. Nevšiml si. Mluvil o zácpách na dálnici, o klientovi, co zase nezaplatil. Dívala jsem se na jeho ruce - ty samé, které mi kdysi dávaly jistotu - a teď mě svíral v žaludku neklid. Přemýšlela jsem, jak mu říct, že vím.

Po večeři jsem vytáhla účtenku a položila ji na stůl.
„Co to má být?“ zeptala jsem se tiše.

Ztuhl. Podíval se na papírek. Nepředstíral překvapení. Neptal se, odkud to mám. Jen si povzdechl a opřel se o opěradlo.
„Není to tak, jak si myslíš,“ řekl.

Sevřela jsem prsty hranu stolu. Klasická věta. Znamená přesně to, co si myslím.
„A jak tedy?“ zeptala jsem se.
„Bylo to pro kolegyni z práce. Má těžké období. V rodině nemoc. Chtěl jsem jí udělat radost. Nic víc.“

Mlčela jsem. Lež? Napůl pravda? Možná se opravdu nic nestalo. A možná se stalo všechno, jen neměl odvahu to přiznat.

Neplakala jsem. Nekřičela. Ale tu noc jsem nespala. Poprvé po letech jsem cítila mezi námi propast. Že to, co jsem považovala za pevné, možná nikdy pevné nebylo.

Uběhly tři dny. Účtenka pořád leží v mé zásuvce. Už jsem se neptala. Ani on téma neotevřel. Mluvíme o běžných věcech. Ale uvnitř se něco změnilo. Možná to byly jen květiny. A možná začátek konce něčeho, co mělo vydržet navždy.

Někdy pravda nepřijde ve velkém výbuchu. Přijde v podobě obyčejného zmačkaného papírku pod stolem. A od té chvíle už nic není jako dřív.