Dostala jsem pozvání na třídní sraz. U dveří jsem ho uviděla - a cítila přesně to samé co v osmé třídě. Dlouho jsem váhala, jestli tam vůbec jít. Proč se vracet k lidem, s nimiž mě spojovalo jen pár let dětství a společné fotky z lavice? Ale pak jsem na seznamu jmen uviděla to jeho. A něco ve mně se pohnulo.
Martin. Kluk z poslední lavice, který mi kdysi napsal báseň na okraj sešitu a uměl se smát jen očima.
Už je to víc než pětatřicet let, ale pořád si pamatuju, jak vypadal v té světle modré košili a jak voněly papíry, které mi nenápadně podával, jako by to byla náhoda.
Sraz se konal v pátek večer, v malé restauraci na náměstí. Vzala jsem si šaty, které obvykle nosím na rodinné oslavy, a potichu jsem doufala, že se neztrapním. V hlavě mi běžely tisíce scénářů - co když nepřijde? A co když přijde, ale mě nepozná?
Vešla jsem dovnitř a uviděla ho hned. Stál u dveří, v ruce skleničku vína, mluvil s někým a usmíval se. Měl šedivé vlasy, vrásky kolem očí, ale ten úsměv byl pořád stejný. Když se na mě podíval, na okamžik jsem ztuhla. A pak řekl jen jediné slovo:
- Eva?
Přistoupila jsem blíž. Srdce mi bušilo jako tenkrát, když mě pozval na kluziště a poprvé vzal za ruku. Neviděli jsme se od základky, žádný kontakt celé desetiletí. A přesto se v jedné vteřině všechno vrátilo - letní limonády, dlouhé dopisy psané modrým perem, ten polibek za tělocvičnou, který nikdo neměl vidět.
- Jak je možné, že ses vůbec nezměnila? - usmál se. - Jen ty oči máš trochu smutnější.
Nevěděla jsem, co říct. Celý večer jsme pak seděli spolu. Povídali si, jako by čas přestal existovat. O tom, co se v našich životech stalo. O jeho ženě, která zemřela před pěti lety na rakovinu. O mém manželovi, který mě po třiceti letech opustil, protože „chtěl ještě něco zažít“. O dětech, vnoučatech, únavě a tichu po návratu do prázdného bytu.
- Tu báseň jsem už nikdy nikomu nenapsal - řekl tiše, když jsme vyšli na balkon, aby se nadechli čerstvého vzduchu.
Podívala jsem se na něj a najednou jsem cítila, že celý život jsem čekala právě na ten rozhovor. Na tu větu. Na ten pohled.
Sraz skončil krátce před půlnocí. Pomohl mi obléct kabát. Nabídl se, že mě doprovodí k autu. Po cestě jsme mlčeli, ale to ticho bylo zvláštně klidné, plné významu. U dveří se zeptal:
- Můžeme se ještě někdy vidět?
Váhala jsem. Protože už nejsme ti mladí z lavice. Protože život není pohádka, kterou spraví jedno setkání. Protože máme své jizvy, své obavy, svou únavu.
Ale odpověděla jsem:
- Ano. Můžeme.
Od té doby se vídáme pravidelně. Nejdřív jednou týdně - krátká káva, procházka, povídání o ničem i o všem. Pak častěji. Martin mi začal ráno vozit čerstvé housky z pekárny. Já mu pekla tvarohový koláč podle receptu mojí maminky. Když jednou onemocněl, přinesla jsem mu termosku s vývarem. Usmál se a řekl: „Myslím, že mám zase přítelkyni.“
Smáli jsme se, ale uvnitř se ve mně něco pohnulo. Nebyla to zamilovanost jako dřív, žádný blesk z čistého nebe. Spíš teplo, které se pomalu rozlévá zevnitř. Pocit, že tě někdo vidí. Naslouchá. Pamatuje si, jaké máš ráda koláče, a přinese je, aniž by ses musela ptát. Že můžeš být unavená, mlčet, být smutná - a nic nemusíš vysvětlovat.
Po pár měsících jsme seděli na lavičce v parku a on se zeptal:
- Myslíš, že se dá v tomhle věku ještě něco začít?
Podívala jsem se mu do očí a řekla:
- Nevím. Ale my už jsme začali.
Nevím, kam nás to dovede. Nepředstavuju si žádné velké změny, žádné svatby ani stěhování. Ale vím jedno - už nejsem sama. Někdo na mě myslí. Čeká na mou zprávu. Ptá se, jestli jsem dojela domů. A když se loučíme, neříká „ahoj“, ale „zítra“.
Láska někdy nevypadá jako ve filmech. Není bouřlivá ani dramatická. Je tichá, trpělivá a zraje pomalu, jako dobré víno. Ale je opravdová. A má chuť, kterou jsem dřív neznala - chuť klidu, pozornosti a vzájemného porozumění.
A i když oba víme, že víc máme za sebou než před sebou - ani jeden z nás už nechce promarnit jedinou chvíli. Protože teď víme, jak vzácné ty chvíle opravdu jsou.
