Za života mé tchyně nebyly žádné problémy. Ale když zemřela, najednou se objevily. Nemohu jí to vyčítat, ale obě události spolu souvisejí. Pokud se mi v příštích měsících nepodaří nic změnit, budu muset manžela opustit. Pak dojde i na rozvod.
Vztah mezi mým manželem a jeho matkou byl dost zvláštní. Příliš blízký. Celý život se snažil získat její pozornost, uznání a obdiv. Nejvíce ho trápily otázky: Co na to řekne jeho matka? Přijala by ho? Pravděpodobně nějaké trauma z dětství. Nejspíš ho v životě poznamenala nějaká událost. Do podrobností jsem se nepouštěla.
Nebyla jsem s tímto stavem spokojená, ale tchyně se do našeho vztahu nevměšovala, neničila rodinu, byla celkem chápavá. Někdy měla na mého manžela dokonce pozitivní vliv. Takto uplynulo několik let a pak tchyně onemocněla a zemřela. Navíc se to všechno stalo náhle.
Večer odešla na návštěvu k sousedům, plánovala výlet na venkov k příbuzným a ráno se už neprobudila. Nebyla ještě stará... Od té doby se náš život hodně změnil. Můj manžel se změnil z muže na zmateného chlapce. Všechny formality pohřbu jsem zařizovala já a sestra jeho tety.
Manžel bral léky na uklidnění. Nebyl schopen střízlivě uvažovat. Občas jsem si myslela, že to nezvládne. Měla jsem o něj a o naše dítě strach. Uplynul nějaký čas a manžel se začal uklidňovat. Teprve pak řekl něco, co dodnes nemohu přenést přes srdce. Stále se kvůli tomu hádáme.
Po skončení mateřské dovolené jsme si chtěli vzít hypotéku. Momentálně jsou našemu synovi dva roky, na to, aby chodil do školky, je ještě brzy, navíc ho nemá kdo hlídat, takže musím ještě rok sedět doma. Pronajímáme si byt. Ale manžel se rozhodl, že když byt jeho mámy stojí prázdný, musíme se do něj přestěhovat. Proč si ho pronajímat?
Zpočátku jsem byla nesmírně šťastná - jeho matka bydlela v pěkném třípokojovém bytě. Samozřejmě, že byt potřeboval osvěžit. Myslela jsem si, že časem si všechno uděláme podle svých představ. Ale velmi jsem se mýlila...
Převezli jsme si věci a začali se zabydlovat v novém domově. Je samozřejmé, že každá žena si musí vše zařídit po svém. Udělat pořádek v kuchyňských skříňkách, vyhodit všechny nepotřebné věci. To dělá každý. Jen můj muž měl úplně jiný názor.
Hned po probuzení jsem si začala všímat, že nádobí ve skříňkách není uspořádané tak, jak jsem ho nechala já, ale tak, jak bývalo u tchyně. Nejdřív šálky a podšálky, dokonce už popraskané, a ty naše byly úplně na konci, těžko dostupné.
Nejdřív jsem si myslela, že to manžel večer jí a pak ze zvyku odkládá nádobí, stejně jako dřív. Teprve později jsem si začala všímat, že se to týká každé maličkosti: papučí, oblečení, věcí, knih.
Všechno nechával na stejných místech, stejně jako to dělávala jeho matka. Mlčela jsem, protože jsem si myslela, že mu bude chvíli trvat, než si na to zvykne. Ale nic se neměnilo. Začala jsem s ním mluvit o rekonstrukci. Nakonec se staré tapety už začaly loupat a žloutnout.
Tady nic měnit nebudeme! Ty tady nejsi nikdo! - Zakřičel můj muž a odešel do práce, přičemž práskl dveřmi. Byla jsem v šoku. Nevěděla jsem, jak se mám chovat. Když nejsem paní domu já, tak kdo? Moje tchyně, která už není naživu?
Všechno by bylo v pořádku, kdybychom se jen dočasně přestěhovali. Neměla bych co říct, ale jak mám teď na něco takového reagovat? Rozhodla jsem se říct matce o tom, co se stalo. Řekla, že bychom si o tom s manželem měli promluvit. V klidu.
Možná nechce v bytě nic měnit, protože stále žije v iluzorním světě? Je možné, že si usmyslel, že jeho matka někam na chvíli odešla a brzy se vrátí? V tom případě je lepší si byt pronajmout. Nebo si koupit vlastní. Tak budou všichni spokojení. Není třeba na něj vyvíjet nátlak.
Tak jsem to udělala - začala jsem s ním mluvit. Jenže on okamžitě vyletěl vzteky a začal křičet, že se stěhovat nebude, takže jestli ho nerespektuju, můžu se odstěhovat sama. Sotva jsem se přinutila uklidnit a nejet ten den k mámě. Opravdu jsem to chtěla udělat. Rozhodla jsem se ještě chvíli počkat. Pořád ještě truchlí.
Několik dní se mnou nemluvil. Byl v depresi. Uvědomila jsem si, že bude potřeba dobrý psycholog. Jak ale manžela přesvědčit? To není snadný úkol. Dochází mi trpělivost. Přece jen mám malé dítě a navíc manžel neustále fňuká.
Hlavní foto: st
