Máma mě porodila v 18 letech a Ninu ve 20 letech. Jsem starší sestra a můj manžel Tomáš je také nejstarší syn. Možná proto jsme zvyklí řešit své problémy sami. A spoustu věcí nevnímáme jako problémy. Spíše jako úkoly, které je třeba vyřešit. Nemáte kde bydlet? Kupte si byt.
Nebyli jsme manželé, neměli jsme se ani kam nastěhovat. Rok jsme šetřili každou korunu, abychom si mohli koupit byt. Pracovali jsme ve dvou zaměstnáních. Byli jsme mladí, měli jsme spoustu energie. Byli jsme pohlceni blížícím se "a žili šťastně až do smrti".
Koupili jsme si špinavý jednopokojový byt, vzali se. Dva roky jsme ho postupně rekonstruovali, až byl opravdu krásný. Pak jsme ho prodali a koupili větší byt v dobré čtvrti. S klidem jsem odešla na mateřskou dovolenou.
Po mateřské dovolené jsme plánovali prodat naše dva pokoje a koupit třípokojový, vzali jsme si malý úvěr. Pak druhá mateřská dovolená. Sestra mě upřímně nechápala. Jak si můžeš takhle naplánovat celý život? Vždyť je to takový tlak!
- Ale já tlak vůbec necítím - namítla jsem Nině. - Ano, plánujeme si budoucnost. Tak se žije snadněji.
Nina žila jinak. Vzala si chlapa, který žil s rodiči. A ti si nehodlali pořídit něco vlastního. Je tu přece byt jejích tchánů! Ale tchánovci z nějakého důvodu s přepisem bytu na mladé nespěchali. Matka to upřímně řečeno nechápala: Copak ti nevěří? A co manžel? Proč netlačí na rodiče? A co když máte děti!
To vše mi s rozhořčením vyprávěla. A já upřímně nechápal, proč chce žít s cizími lidmi? Nedokážu si představit, že bych žila s tchyní ve stísněném bytě. Dostávala jsem od ní dost rad, když žila odděleně.
Uplynuly roky, koupili jsme třípokojový byt, šla jsem na druhou mateřskou. Nina mi volá a vzlyká: Jsem těhotná!
- To je skvělé! Gratuluju!
- Zbytečně - Nina se tahá za nos. - Tchyně říká, že bych se po porodu měla vrátit k rodičům.
- Jak to myslíš, proč? - To mě opravdu překvapilo.
- Říkala, že muž by měl své rodině zajistit bydlení. A oni přece ještě nebudou bydlet s malým dítětem.
- Ani nevím, co ti mám poradit...
- Co mi můžete poradit? - Zhroutila se. - Vždyť máte takový byt! Za chvíli dostaneš ještě lepší. A já mám smůlu.
Nebyla to smůla, ale nechtěla jsem se se sestrou hádat, zvlášť když byla těhotná. Několik měsíců jsme o tom nemluvily. Pak mi zavolala máma: Ivono, víš, v jaké situaci je teď Nina.
- No, ano, vím.
- My jsme ji samozřejmě nechali bydlet u nás. Ale to jsme si s tátou mysleli. Daří se ti dobře, máš hodného manžela, pěkný velký byt. A oni to vůbec nezvládají, nevím, jak budou žít dál." Maminka se rozplakala: "Možná bys souhlasila s tím, že svůj podíl na bytě přenecháš Nině?
Cítila jsem se, jako by mi na hlavu vylili kbelík studené vody. No ano, když se to vezme kolem a kolem, tak bych si svůj podíl nenárokovala, kdyby tam bydlela moje sestra! A vzhledem k tomu, že naši rodiče jsou mladí, myslím, že se dožijí i pravnoučat. Všechno se stokrát změní. Ale tenhle přístup...
Možná to byly hormony, které ve mně bublaly, ale nesouhlasila jsem. - Ale nevíme, co budeme dělat později. Nechci teď dělat tak závažná rozhodnutí. V hlavě se mi okamžitě vynořilo několik scénářů. Počínaje tím, že rodiče už přepsali byt na mou sestru. A teď jsou to oni, kdo u ní bydlí.
Sestra se na mě urazila. Začala skandovat "ty máš štěstí a já smůlu". Zopakovala jsem jí tchýnina slova, že by se její rodina měla živit sama a nespoléhat na rodiče. Máma už toto téma nezvedla. Uvidíme, co bude dál.
Hlavní foto: planet
