V sále panoval šum a smích se mísil s hudbou. Číšníci kroužili mezi stoly s podnosy plnými skleniček a chuťovek. Rozhlížela jsem se a snažila se poznat tváře, které jsem kdysi znala nazpaměť, ale teď je zdobily šediny, vrásky a tíha prožitých let.

A pak jsem ho uviděla - vysoký, s rovnými zády, i když vlasy měl už úplně šedé. Někoho hledal pohledem. V jednu chvíli se naše oči setkaly.

Pomalu ke mně vykročil, jako by se chtěl ujistit, že jsem to opravdu já. Zastavil se krok přede mnou a řekl jen: "Věděl jsem, že tě tu najdu."

Tato jediná věta prorazila pětatřicet let ticha - všechna má manželství, úspěchy, pády, nemoci i svátky. Všechno, co se stalo od chvíle, kdy jsme si naposledy drželi ruce.

V té chvíli se čas vrátil o desetiletí zpět. Viděla jsem nás v školní lavici, jak si píšeme lístečky. Viděla jsem ho v džínové bundě s kytarou na zádech, jak mě doprovází domů po školním večírku. A pak ten okamžik, kdy zmizel z mého života. Bez rozloučení, bez vysvětlení.

Posadili jsme se ke stolku v koutě. Nevěděla jsem, kde začít. I on chvíli mlčel a pohrával si s lžičkou v šálku kávy. Nakonec promluvil jako první: "Víš, že jsem měl celý život v hlavě ten poslední den?"

Překvapilo mě to - myslela jsem, že si ho pamatuju jen já. Vyprávěl, jak tehdy musel náhle odjet s rodinou, jak si sliboval, že mi napíše, ale dopisy nikdy neodeslal. Jak mě později zkoušel najít, ale povinnosti, život a vlastní strachy mu vždycky stály v cestě.

Poslouchala jsem ho beze slov. V hlavě vír otázek, ale v srdci zvláštní klid. Ne proto, že by se všechno náhle vyjasnilo, ale proto, že tu byl. Opravdu byl. Po tolika letech.

Mluvili jsme o všem - o manželstvích a rozvodech, o dětech, o práci. O nemocech, které nás naučily pokoře, i o cestách, které nám připomněly, že život dokáže stále uchvátit. V jednu chvíli jsem se podívala na jeho ruce. Pamatovala jsem si je tak dobře - jisté, teplé, vždy připravené mě chytit, když klopýtnu.

Když hudba utichla, zeptal se, jestli se nechci projít. Vyšli jsme ven. Noc byla teplá a ve vzduchu byl cítit jasmín. Šli jsme vedle sebe v tichu, které nebylo trapné. Najednou jsem ucítila jeho ruku na své. Stiskla jsem ji.

Odešel až o půlnoci, když sál téměř osiřel. Než vstal, vytáhl z kapsy starou zažloutlou vstupenku do kina. "Našel jsem ji v knize, když jsem se balil na dnešní sraz. Náš první společný film," řekl a položil ji přede mě.

Ruka se mi zachvěla, když jsem se dotkla papíru, na kterém zanechal čas své stopy. Všechno se mi vybavilo - vzrušení, nejistota, vůně jeho bundy, chlad podzimního večera, kdy jsme tehdy šli domů.

Díval se na mě tak, jako by chtěl, abych v jeho očích uviděla všechna ta léta, kdy na mě myslel, ale mlčel. "Nechci, aby to zase zmizelo beze slova," dodal tiše.

A já pochopila, že možná celý život čekám právě na tuhle chvíli. A že se poprvé po dlouhé době nebojím ztráty - ale uvěřit, že příběh se může tentokrát odehrát jinak než tehdy.