Během svého pobytu v lázních jsem se zapsala na taneční večer. Neměla jsem v plánu žádná romantická dobrodružství - chtěla jsem si jen odpočinout od každodennosti, poslechnout si živou hudbu a trochu si zatančit.
Sál byl plný lidí, ruch se mísil se zvukem saxofonu a já, v lehkých letních šatech, jsem se cítila trochu jako dospívající dívka na své první školní diskotéce. A tehdy jsem ucítila na rameni cizí ruku.
"Smím prosit?" ozval se mužský hlas. Otočila jsem se s úsměvem, připravená na tanec s neznámým mužem. Jenže to vůbec nebyl někdo cizí. Dívala jsem se do tváře, kterou jsem neviděla čtyřicet let, a čas se najednou zastavil.
Byl to Petr. Můj první kluk z gymnázia, ten, který mi psal básničky na okraje sešitů a doprovázel mě až ke vchodu našeho domu.
Podlomila se mi kolena. "Petře?" zašeptala jsem. On se usmál tím samým lehce rošťáckým úsměvem, který jsem si pamatovala z časů, kdy jsme spolu sedávali na zídce před školou. "Ahoj, Anno," řekl, jako bychom se viděli včera. "Zatančíš si?"
Vyšli jsme na parket a orchestr začal hrát starý swing. Tančili jsme, jako bychom nikdy nepřestali. Pořád si pamatoval, že mám ráda, když partner vede jistě, ale jemně, bez zbytečného tahání. Já se znovu cítila jako osmnáctiletá dívka, která věří, že život právě začíná.
O přestávce jsme si sedli ke stolku v rohu sálu. Vzduch byl prosycený vůní parfémů a rozprouděných těl. "Myslel jsem, že už tě nikdy nepotkám," řekl. "Po maturitě se všechno rozjelo tak rychle… Vysoká, práce, cesty… a najednou je pryč čtyřicet let."
Vyprávěla jsem mu o svém manželství, které skončilo před několika lety, o dětech, které mají svůj život. On mluvil o tom, jak před třemi lety přišel o manželku a jak těžké pro něj bylo najít se v samotě. Poslouchala jsem ho a měla pocit, že i přes všechna ta léta stále mluvíme stejným jazykem - plným náznaků, sdílených vtipů a porozumějících pohledů.
Když orchestr znovu začal hrát, Petr natáhl ruku. "Ještě jeden tanec?" zeptal se. A tak uběhl celý večer - tanec za tancem, rozhovor za rozhovorem. Oba jsme věděli, že tohle není obyčejné setkání dvou lidí v lázních. Bylo to něco mnohem hlubšího.
Na konci večera jsme vyšli na terasu. Nad mořem se vznášel jemný opar a lampy osvětlovaly noc teplým zlatým světlem. "Víš, že jsem ti kdysi slíbil, že si spolu zatančíme v šedesáti?" řekl náhle. Ztuhla jsem. Úplně jsem zapomněla na ten žertovný slib z dob mládí, který tehdy zněl tak vzdáleně, že byl skoro neskutečný. "A vida," usmál se, "právě jsem dodržel slovo."
Cítila jsem, jak se mi svírá hrdlo. Celý život jsem si myslela, že první lásky jsou krásné právě proto, že skončí. Že kdyby trvaly, ztratily by kouzlo. A teď přede mnou stál Petr - se šedinami, vráskami kolem očí - a já věděla, že v něm pořád vidím toho kluka z gymnázia.
Vracívala jsem se do svého pokoje se srdcem bušícím jako tehdy, když mi bylo osmnáct. Věděla jsem, že to není náhoda. Že osud nám někdy dává druhou šanci ne proto, abychom opakovali minulost, ale abychom ji konečně prožili tak, jak jsme měli.
Možná právě proto jsem ani na okamžik nezaváhala, když mi Petr druhý den navrhl ranní procházku po pláži. Slunce se teprve začínalo vyhoupat nad horizont, zbarvovalo vodu do zlatých a růžových tónů. Pláž byla téměř prázdná, jen rackové kroužili nad mořem a v dálce bylo vidět starší manželský pár sbírající mušle.
Šli jsme pomalu, bosí, a nechali studené vlny, aby nám omývaly nohy. Petr vyprávěl o svém životě - o tom, jak ho po gymnáziu osud zavál na různá místa, o cestách, které měly přinést štěstí, ale nikdy nedaly to, co jeden úsměv z minulosti. Poslouchala jsem a cítila, jak jeho slova pomalu odstraňují vrstvy let mlčení mezi námi.
V jednu chvíli se zastavil, zvedl z písku malý jantar a podal mi ho. "Víš, jako dítě jsem si myslel, že jantary jsou kousky slunce, které spadly do moře," řekl s úsměvem. "Možná tenhle bude tvým talismanem."
Sevřela jsem jantar v dlani a cítila, že je teplý, i když by ho moře mělo dávno ochladit. Podívala jsem se na Petra a viděla v něm nejen muže, kterým se stal, ale i toho kluka, který kdysi dokázal udělat svět jednodušší a jasnější.
Procházka trvala několik hodin, i když to vypadalo, že uběhlo jen pár minut. Když jsme se vraceli, vítr mi cuchal vlasy a on mi je pokaždé odhrnul z obličeje stejným gestem, jaké si pamatuju z mládí. Tehdy jsem pochopila, že tohle nechci brát jako sentimentální epizodu. Chci si dát šanci - opravdovou, vědomou, bez strachu z budoucnosti.
Večer jsme seděli na terase lázeňského domu a sledovali západ slunce. Nebyla potřeba velkých slov, jen ticho, ve kterém jsem se cítila v bezpečí. Petr položil svou ruku na mou a tiše řekl: "Možná se život opravdu umí usmát podruhé." A já jsem tomu, poprvé po dlouhé době, uvěřila.
