Když se vrátil ze služební cesty, hned jsem cítila, že je něco špatně. Nepřivezl žádné drobnosti, i když obvykle pro mě vždycky našel alespoň balíček mých oblíbených bonbonů z hotelového obchodu.
Nevyprávěl historky z cesty, nesmál se, jen večer seděl s mobilem v ruce a odpovídal jednoslovně.
Přičítala jsem to únavě - přece jen měl dlouhou cestu a spoustu jednání. Ale uvnitř mě něco hlodalo. Znala jsem ho až příliš dobře, než abych uvěřila, že jde jen o stres z práce.
O dva dny později jsem při prohlížení příspěvků na sociální síti narazila na fotku z firemní akce. Nehledala jsem ji cíleně - algoritmus mi ji prostě ukázal, protože ji lajkovala naše společná známá.
Uviděla jsem svého muže - s vínem v ruce, s uvolněným výrazem… v objetí ženy, kterou jsem nikdy předtím neviděla. Opírala si hlavu o jeho rameno, jeho ruka spočívala na její bedrech. Vypadali jako pár, který je spolu roky. Srdce mi ztuhlo.
Chvíli jsem zírala na obrazovku, jako by se mohl změnit, kdybych dostatečně přimhouřila oči. Ale neměnil se. Byla to jedna z těch fotek, které řeknou víc než tisíc slov. V krku jsem cítila knedlík, v uších mi začala bušit krev. Nevím, jestli se mi víc chtělo křičet, nebo brečet.
Večer seděl naproti mně u večeře, krájel řízek, jako by se nic nestalo. Položila jsem pár neutrálních otázek o práci. Odpovídal stručně. Žádné "povím ti později" ani "musíš to slyšet" - ticho mezi námi houstlo s každou minutou. Nakonec jsem odložila příbor a zeptala se přímo:
- Kdo to je?
Zvedl oči a dělal, že nechápe.
- Ta žena, se kterou jsi byl na té fotce na internetu, - dodala jsem.
Na sekundu ztuhl. Pak sklopil zrak do talíře.
- Kolegyně z práce, - řekl, ale v jeho hlase nebylo přesvědčení.
- Nevypadalo to jako kolegyně, - odpověděla jsem klidně. - Vypadalo to jako něco, co skrýváš.
Další dny se rozhovorům vyhýbal. Odcházel z domu dřív, vracel se později. Mezitím jsem začala spojovat střípky: zvláštní cesty, nová košile koupená "jen tak", ženský parfém, který jsem jednou cítila na jeho bundě. Všechno, co jsem dřív chtěla omluvit náhodou, se najednou skládalo do až příliš jasného obrazu.
Rozhodla jsem se, že nebudu dělat scény ani mu dávat záminku, aby mohl říct, že "přeháním". Začala jsem tiše sbírat informace. Zavolala jsem známé, která pracovala ve stejné firmě. V jejím hlase jsem zaslechla váhání, když jsem se zeptala na tu ženu.
- Víš, nechci se do toho plést… - začala, ale to už byla odpověď sama o sobě.
Další fotky se objevily na internetu po týdnu. Tentokrát se drželi za ruce v hotelovém lobby. Nemusela jsem už nic dalšího ověřovat. Vzrostla ve mně chladná rozhodnost. Už jsem nebyla ta žena, která zavírá oči, aby "zachránila rodinu". Byla jsem ta, která ví, že nejdřív musí zachránit sebe.
Jednoho večera, když se vrátil domů, podala jsem mu šálek čaje a klidně řekla:
- Viděla jsem ty fotky. Vím, co se děje. Chci, abys odešel.
Podíval se na mě nevěřícně, jako by čekal, že budu plakat, prosit, ptát se "proč". Ale slzy jsem už vyplakala v tichu své ložnice.
Ještě ten den jsem začala měnit zámky ve dveřích. Ne proto, abych se od něj fyzicky oddělila, ale symbolicky uzavřela dveře, které byly dlouho pootevřené jen ze zvyku. A i když to bolelo, věděla jsem, že je to bolest, která jednou odezní - na rozdíl od života ve lži.
O pár měsíců později jsem na internetu znovu narazila na jeho fotku. Byl s ní, usměvavý, někde v horách. A tehdy jsem poprvé necítila žárlivost, ale úlevu. Uvědomila jsem si, že jeho nevěra byla koncem něčeho, co už dávno neexistovalo - a začátkem života, ve kterém už nemusím s obavami koukat do telefonu.
