Něco takového se stane!
Naši kočku, které je nyní šest let, jsme si vzali z ulice. Tehdy to byl plachý kocourek, který se bál každého člověka, který kolem něj prošel. Ale bylo mi ho líto, blížila se zima, už byly první mrazy a já jsem toho kocoura vzala do teplého, útulného domova.
První dva dny se choval jako slušné kotě a bál se všeho kolem sebe. Pak si ale zvykl a stal se z něj aktivní hravý kocourek, který si chtěl v noci jen hrát, běhat a skákat. Nechápal, že lidé vstávají do práce brzy ráno. Ale když jsme ráno vstali, stočil se do klubíčka na židli a klidně spal.
Uplynulo šest let a naše kočka se stala vážnější a zodpovědnější. Navíc se chodil sám procházet na ulici přesně ve stejnou dobu a přesně na dvacet minut, zřejmě mu tato doba stačila. Po procházce se dobře najedl a hodinu spal. Pak mi věnoval pozornost. A tak dále každý den. Měl jsem dojem, že žije podle určitého rozvrhu, který si sám vytvořil.
Jednoho dne se však v našem životě všechno změnilo. A tyto změny do našeho domova přinesla právě kočka. Po další procházce se vrátil domů ne sám, ale s koťátkem, které mu bylo velmi podobné. Dokonce jsem si myslel, že je to jeho syn, což bylo nepravděpodobné.
Samozřejmě jsme respektovali jeho přání a mladíka opustili. Kočka se o něj starala, hřála ho, olizovala, sledovala každý jeho krok a hrála si s ním. Naučil ho jíst z misky a chodit na záchůdek. Matka a už, ale on je táta. Kočku jsme pojmenovali Syn. Náš kocour k sobě nikoho nepustil, ale to bylo, když bylo kotě malé. A když Syn dospěl, už se sám rozhodoval, co může a co ne. Ale na staršího kocoura nezapomněl, respektoval ho a poslouchal. Nyní u nás žijí dvě kočky, které jsou téměř dvojčata.
Tak nějak jsem si myslel, že když se kocourovi líbí být otcem, začne nosit koťata. Budeme muset otevřít kočičí školku, protože kočka je v domě nejdůležitější a on rozhoduje, kolik koček tam bude žít.
Je naše kočka jedinečná?
Hlavní foto: storyfox.ru
