Bylo svěží letní ráno. Ptáci se probudili co nejdříve a svým krásným zpěvem probudili zbytek světa.
Oblékla jsem si šaty a rozhodla se jít k jezeru. Rána u vody jsou ještě krásnější. Voda v jezeře je klidná, vznáší se nad ní lehká mlha a pokrývá trávu drobnými kapkami rosy. K jezeru vedla jen jedna cesta, a abychom se k němu dostali, museli jsme jít po okraji lesa.
To mělo své výhody. V horkém počasí vás větve stromů chrání před sluncem. Každé ráno vypadala cesta trochu jinak, ať už to byly rozkvetlé květiny nebo zralé jahody.
Tentokrát jsem na cestě potkal medvěda s mláďaty. Abych je nevyplašil, sedl jsem si tiše ke stromu a čekal, až projdou.
Medvědů jsme se nijak zvlášť nebáli, protože jich v lese bylo málo a stali se častými návštěvníky naší vesnice. Stále jsme však byli ve střehu. Nepodařilo se mi před ním schovat, medvěd se ke mně přiblížil a čenichem šťouchl do jednoho z mláďat.
Medvědice se trochu vyděsila, vrhla se ke mně a začala couvat. Abych pochopil, co chce, začal jsem se k medvědovi pomalu přibližovat.
Medvěd se choval klidně, viděl jsem, že má poraněnou tlapu. Jak se později ukázalo, v tlapě byla velká tříska, kterou zvířata nedokázala vytáhnout. Vzal jsem medvěda do náruče a prudce vytáhl třísku. Malý zavrčel, medvěd udělal krok ke mně a já ustoupil. Celkově vše dopadlo dobře, zvířeti jsem pomohl a zvíře mi neublížilo.
Abych byl upřímný, nevím, na co jsem v tu chvíli myslel. Každý mi řekne, že byste to neměli dělat. Ale z nějakého důvodu jsem věděl, že zůstanu nedotčen. Zvířata prostě potřebovala pomoc. V našem lese se medvědi lidí nebojí, nejsou v něm žádní myslivci. Proto na lidi neútočí.
Hlavní foto: storyfox
