Moje malá firma se zabývá chovem plemenných psů. Prodávám plemeno zlatý retrívr již několik let a zatím je vše v pořádku. Ceny nejsou nijak přemrštěné, dobré štěně přijde kupujícího na 25 000. V této částce je zahrnuto nejen zvíře, ale také pas s očkováním, rodokmen a zdravotní průkazy. Proto si štěňata ochotně kupuji: rodiče plemene jsou zdraví, nešetřím na nich, takže mě kupující rychle začali doporučovat ostatním.
Poslední štěně
Nějak se to zvrtlo.
Museli jsme s manželem naléhavě a na dlouhou dobu odjet. A ve vrhu bylo ještě jedno štěně, které si nikdo neodnesl, tak to někdy bývá.
Samozřejmě by si ho vzali později, ale za pár měsíců už bude dospělý. Nejde ani o peníze, ale o trénink a zvykání si. Nemohli jsme si ho vzít ani s sebou, a tak jsem se rozhodl, že malého za symbolickou stovku daruji.
Samozřejmě pro každého, kdo má zájem.
Ale aspoň budu mít klid: zvíře bude v dobrých rukou. A dárky od osudu se slevou 25 000 jsou vzácné, takže kupec se musel najít poměrně rychle.
Zveřejnila jsem oznámení na webových stránkách - a večer byl problém vyřešen: štěně putovalo do šťastné rodiny.
Co se stalo po třech měsících
S manželem jsme zařídili vše potřebné a v pořádku se vrátili domů. Už jsme plánovali další krytí, aniž bychom mysleli na předchozí štěňata.
Ale najednou se objevil bývalý zákazník, který si koupil štěně za sto dolarů, zazvonil u dveří a z nějakého důvodu nám nenapsal číslo.
Okamžitě jsem začala být nervózní, první, co mě napadlo, bylo, že chce štěně vrátit. Nikdy nevíte, třeba pes nereaguje, to je také pravděpodobné. Tito drazí psi se pořizují po pečlivém zvážení a zde došlo ke spontánnímu rozhodnutí.
Nebo možná onemocněl?
Možná to má něco společného s genetikou?
Nebo snad někoho pokousal?
Bylo to poprvé, co se kupec objevil u mých dveří, takže jsem se velmi vyděsil. Najednou se usmál, vytáhl obálku a podal mi ji.
- K čemu? Na ničem jsme se nedohodli, co jsou to za peníze?
Muž vypadal nervózně a trval na tom, že mi obálku podá. Samozřejmě jsem ho pozval dál a vysvětlil mu, co se stalo.
Příběh se ukázal být prostý, smutný - a zároveň krásný.
Jeho matka zemřela před šesti měsíci. A jeho otec, monogamista, si nedokázal představit život bez své ženy. Mnohem starší si byl jistý, že zemře jako první, ale stal se pravý opak. Měl deprese, stýskalo se mu, snažil se pít a odmítal jíst.
Byl zesláblý a syn si to hned neuvědomil, takže bylo nutné otce dostat do nemocnice, aby mohl začít dobře jíst a rychleji se zotavit.
Lékaři se nezmohli na nic a jen kroutili hlavou:
- Pochopte prosím, že pomáháme těm, kteří chtějí žít.... Váš otec se nesnaží zotavit. Nemáme právo je násilím krmit.
Jeho syn si ho vzal k sobě. Vnoučata ani rozhovory však nepomohly. Nechci jít na procházku, nechce jíst.....
Celý den seděl sám, zatímco syn a jeho žena byli v práci. Vnuk, který situaci nerozuměl, si k dědečkovi sednout nechtěl.
Vymysleli tedy psa, aby dědeček musel pod záminkou odejít z domu na čerstvý vzduch. Pak přišel retrívr, a kde najdete ještě hodnějšího a mírnějšího psa? Jsou nejspolečenštější, lze jim věřit i děti.
Zpočátku pes otce dráždil. Ale syn už s tím byl spokojený: jsou tu určité emoce, touhy. I kdyby to byla touha nechat ho "zmizet". Archie si stěžování nevšímal, spokojil se s jakoukoli komunikací. Přiblížil se při každé příležitosti, retrívři se bez lásky neobejdou.
A pak došlo k zásadní změně. Otec byl nejprve otrávený, pak si se štěnětem začal povídat, občas ho pohladil..... Postupně ho ale začal brát na procházky.
Po nějaké době se k němu přihlásil na trénink.
Také do knihovny, abych si půjčil knihy o psech.
Nová tradice
A tak mi ten muž přinesl tyto peníze jako poděkování za svého otce, který našel nový smysl a radost ze života. Našel si témata, o kterých si mohl povídat se svými vnoučaty. Vrátila se mu chuť k jídlu a zdraví.
Pak jsem si pomyslel: Tohle bys měl dělat, čas od času rozdat štěně za symbolické peníze. Možná se stane něčí záchranou?
Hlavní foto: optim1stka
