Na první pohled by se mohlo zdát, že jsem unavený z lidí a že jsem se uzavřel do sebe, a proto odmítám přijímat ty, kteří přicházejí do mého domu. Ale tak to není, i když na tom něco pravdy je.
Když mi bylo padesát, došlo u mě k určitým změnám.
Ještě před pár lety jsem často zval přátele a příbuzné, ale teď už jim ani nenabídnu, aby si sedli. Jaký je důvod?
Zaprvé jsem prostě zlenivěl. Příchod hostů a příprava mnoha lahodných pokrmů a dezertů mě už netěší. Děsím se představy, kolik práce dá důstojné přijetí hostů a následný úklid.
Vzpomínám si, jak jsem se snažila všechno stihnout před příjezdem hostů: drhnout podlahy, utírat prach, nakupovat jídlo, prostírat a zdobit stůl, hodně vařit a pak se celý den starat o hosty. Ale to není všechno! Po skončení večera je čas na velký úklid a mytí nádobí. Navíc nemáte čas prožívat potěšení, protože se svými hosty nemluvíte, ale obsluhujete je.
Za druhé, lidská energie. Před časem jsem četl knihu, která mi otevřela oči. Nyní vím, jak mohou lidé kolem mě svou energií ovlivňovat mou pohodu a stav mysli. V padesáti letech jsem měl neklidný spánek, zejména po přijetí návštěvy.
Za třetí, nechci být pořád doma.
Mnohem příjemnější je trávit čas s přáteli v kavárně, pizzerii, zábavním centru nebo v parku. Ale ne doma.
Chci si opravdu užívat života a relaxovat.
Restaurace se mi líbí. Je příjemné setkat se s přáteli na krásném místě, kde se výborně vaří. Rád vyzkouším něco nového. Je dobré si jen tak popovídat u kávy nebo třeba u sklenky červeného vína.
Nechápu, proč jsme vždycky shromažďovali hosty doma? Pro ženu je to tak únavné.
Teď nejsem připravená strávit den vařením a uklízením a pak sháněním hostů. Ani nenabídnu hostovi posezení bez pozvání. Už nechci být hostitelkou.
Hlavní foto: turba-urba.org
