Žili jsme společně s matkou, protože otec nás opustil, když mi bylo šest let, a poté jsme se prakticky nestýkali. Matka mě vychovávala sama podle svého uvážení - neustále jsem dostávala vynadáno téměř za cokoli.
Za špatnou známku ve škole mě prostě bila po rukou a po hlavě, urážela mě, říkala mi, že jsem hloupá jako můj otec. Bála jsem se a často se mi nechtělo domů, protože večer málokdy proběhl v klidu. Jednou jsem si otci postěžoval, když jsem ho viděl. Myslela jsem, že mě vezme k sobě. On však jen slíbil, že si o tom promluví s matkou, a pak jsem ho dva roky neviděla. Nevím, jestli to udělal, nebo ne, ale chování mé matky vůči mně se vůbec nezměnilo. Vystudovala vysokou školu, byla vedoucí výrobního závodu a neustále mi opakovala, že s takovým přístupem k učení v životě nic nedokážu. Doma panovala železná disciplína - podle matky mi měla v životě pomoci.
Nyní je mi 28 let a moje matka je již dva roky mrtvá. Když jí diagnostikovali rakovinu, do poslední chvíle věřila, že se vyléčí, hodně trpěla. Než zemřela, za všechno se mi omluvila, řekla, že ji mrzí, co mi udělala, nicméně to udělala kvůli mně. Já jsem jí však ani před smrtí nedokázala odpustit, a tak jsem jí řekla, že mi zničila celý život, dětství, a proměnila ho v peklo. Neodpustila jsem jí, tehdy mi to bylo jedno, ale teď opravdu lituji, že jsem to neudělala. Měla jsem prostě lhát, abych se kvůli tomu teď nemusela trápit. Teď si myslím, že možná trpí kvůli tomu, že jsem jí neodpustila, ale nevím, co teď dělat.
Hlavní foto: youtube
