Anna od dětství slýchá, že ženy v její rodině jsou nešťastné. Manžel její prababičky zahynul ve válce a manžel babičky kvůli úrazu v práci. Otec její matky ji opustil, když jí byly tři roky. Často si představovala, že i její manželství skončí nějakým dramatickým způsobem. I když si to vůbec nepřála.
Svého budoucího manžela poznala ve stejné továrně, kde sama pracovala. Přestože tam dělali každý něco jiného, měli stejnou polední přestávku. Tak se také seznámili. O svatbě dlouho nepřemýšleli. Vzali se a hned se nastěhovali do jejího bytu. Babička už byla v té době mrtvá. Dvoupokojový byt pro tři lidi stačil.
Život šel dál jako obvykle. Nejprve se narodil jeden syn, pak druhý. Krátce nato zemřela její matka. Nyní musela zvládat každodenní život a starat se o děti úplně sama. Nestěžovala si. Její manžel byl zodpovědný za vydělávání peněz a ona se starala o děti.
Po několika letech se něco začalo hroutit. Manžel si začal všímat mladé pomocnice v práci. Začali spolu chodit. Nyní se chodil domů jen převlékat. Anna všechno chápala, ale neodvážila se říct ani slovo. Nemohla zůstat se svými syny na holičkách.
- Nech ji být. Mysli na své děti - řekla mu jednou.
Její manžel mlčel. Nevysvětloval ani nekřičel.
Dál se o něj starala. Vařila večeře, prala prádlo.
- Ty umíš jenom obsluhovat, nic víc - řekl jí po druhém pokusu o rozhovor.
Rozhodla se počkat, až se uklidní. Jednoho večera se však její manžel skutečně sbalil.
- Prosím tě, neopouštěj nás - plakala. - Nenechávej své děti bez otce.
- Jsi jen ubohá služka - pohrdavě se na ni podíval.
Děti to slyšely. Oba malí chlapci si sedli na pohovku a objímali se. Už pochopili, že jejich otec odchází. Nechápali však proč. Byli snad on a maminka zlí? Měli být poslušnější? Děti vše sledovaly. Viděly plačící matku, jak se prochází po bytě. Starala se o ně. A ony se staraly o ni.
Když emoce trochu opadly, veškerá její pozornost se soustředila na práci a povinnosti. Děti jí pomáhaly. Ona sama se novým vztahům vyhýbala. Děti pro ni byly vším. Ale jak se říká: nikdy neříkej nikdy.
Anna se při nakupování v obchodě seznámila s mladým mužem. Upadl jí na zem balíček čaje. On ho okamžitě zvedl.
- Potřebujete pomoci s odnesením nákupu domů? - zeptal se.
Pokrčila rameny.
- Dobře, rozhodnu sám - muž zvedl síťovky.
Cestou si povídali o všem možném.
Anna mu poděkovala a rozloučila se. Nikdy si nemyslela, že se s ním ještě někdy setká. Ale on chodil každý den do supermarketu, kde ji viděl poprvé. Tak se seznámili. Ten muž se jmenoval Tomáš.
Měla práci na částečný úvazek. Uklízela schodiště a udržovala ulici v čistotě. Obvykle jí pomáhaly děti, protože je to bavilo, ale dnes se rozhodla, že je o pomoc nepožádá.
- Možná bych tu mohl být užitečný - uslyšela známý hlas.
Byl to Tomáš. Pomohl jí. A ona ho pozvala k sobě. Večer přišel oblečený v obleku a s kravatou. V ruce držel kytici bílých růží a dort k zakousnutí.
- "Dobrý večer," řekl.
Chlapci ho pozdravili.
- Pán v obchodě řekl, že je to velmi chutný dort, - podal chlapcům pohoštění.
Nejstarší syn k němu z nějakého důvodu přičichl a všichni se rozesmáli. Atmosféra se uvolnila. Anna najednou upustila vidličku a Tomáš ji v letu chytil.
- 'Ty jsi basketbalista? - zeptal se chlapec.
- Kdysi jsem hrál ve školním týmu. Ale to už je dávno.
- Ukážeme ti sportovní hřiště, - řekl mladší syn Artur.
- Hrajeme s kamarády basketbal - pokračoval Matyáš.
Druhý den se s Tomášem setkali znovu.
- "Asi sis všimla, že se pohybuju pomalu a taky mluvím trochu pomaleji," řekl Tomáš.
Mlčela. Nechtěla se ptát proč, aby to nebylo trapné.
- 'Spousta lidí si myslí, že jsem retardovaný, ale já nejsem. Měl jsem nehodu a ještě jsem se z ní úplně nezotavil. Moje žena mě opustila. Teď už nechceš, abych za tebou chodil, co?
- Jestli tě moje děti neunavují, tak přijď," usmála se.
- Vezmi si mě. Ty a kluci jste jako rodina. Hned jsem to pocítil. Promluv si s chlapci, jestli by mě přijali.
Ještě téhož večera Anna chlapcům všechno vysvětlila. Chlapci matku pevně objali.
- Náš tatínek je pryč, řekl Artur. - Zapomněl na nás. Bylo by hezké mít jiného tátu, který by žil s námi.
Tomáš byl velmi ochranitelský. Zpočátku jim to bylo dokonce trochu nepříjemné. Ale časem si na něj zvykli. Kluci si s Tomášem hráli tak, jak si s vlastním otcem nikdy nehráli. Často k nim chodily návštěvy. Chlapci si zvali své kamarády.
Čas plynul. Děti vyrostly. Artur měl přítelkyni. Jednoho dne přišel za Tomášem pro radu. Navzájem si velmi důvěřovali. Večer zazvonil zvonek u dveří. Anna otevřela dveře a byla ohromená. Na prahu stál její bývalý manžel.
- Udělal jsem chybu - řekl. - Rád bych to napravil.
- Vypadni odsud! - vykřikl Artur.
- Jak se mnou můžeš mluvit, ty hajzle! - řekl otec rozzlobeně.
- Neopovažuj se takhle mluvit s mým synem," řekl Tomáš hlasitě.
Byl připraven se poprat.
- My tě tady nepotřebujeme! - Matyáš uraženě vykřikl.
Matyáš vystrčil otce ze dveří a zabouchl je.
- Ať sem ještě jednou přijde - řekl výhružně.
Stála a dívala se na ně. Její tři muži, její ochrana a opora. Podařilo se jí vybudovat rodinu a byla velmi šťastná.
