Moje matka vždycky snila o tom, že se dobře vdám. Proto jí záleželo víc na mém vzhledu než na mých úspěších ve škole. S matčiným přístupem jsem však nikdy nesouhlasila, chtěla jsem být samostatná.

Co se týče soukromého života, měla moje matka smůlu. Na svého otce si nepamatuji, matka o něm nikdy nemluvila. Ale během dětství jsem měla šest nevlastních otců - tolikrát se matka vdala. Vybírala si bohaté muže, aby mohla opustit nenáviděnou práci učitelky a žít blahobytný život. Ne všichni matčini manželé chtěli, abych s nimi žila, a tak jsem často zůstávala u babičky. Ta matčino chování neschvalovala a často se hádaly, ale babička na mě byla vždycky hodná.

- 'Ach, má drahá, jakou máš maminku,' říkala mi často a hladila mě po hlavě.

Nevšimla jsem si ničeho znepokojivého. Matka mi nechyběla, s babičkou se mi žilo dobře. Tím spíš, že se matka čas od času objevila v mém životě, a dokonce jsme nějaký čas žily společně s jejím manželem. Svého posledního manžela opustila, když mi bylo už jedenáct let. Vlastně ji vyhodil z domu. Máma přišla domů s taškami a monoklem. Už se nikdy nevdala. Všichni jsme bydleli společně v domě mé babičky. Máma začala pracovat ve škole a já jsem se učila. O rok později babička zemřela a maminka si všimla, že už jsem dospělá.

- Žena musí být inteligentní, aby se jí v životě dařilo. Můžeš pracovat, ale měla by ses skutečně dobře vdát. Pak bude váš život vypadat úplně jinak.

Překvapilo mě to, protože mě vychovávala babička, která vždycky říkala, že mám studovat a nebýt na nikom závislá. Moje matka se rozhodla jednat. Chodila jsem na castingy, do modelingové školy, maminka mi kupovala krásné šaty a ve třinácti mě učila líčit. Všechno to stálo hodně peněz, ale ona nešetřila a dokonce pracovala jako doučovatelka, abychom na všechno měli.

- Musíte se dobře vdát. Krásná, štíhlá, vypadáš skvěle. Když si najdeš bohatého manžela, nebudeš mít žádné problémy. Já zase nebudu muset pracovat ani ve stáří.

- Pamatuj si, že pro ženu je nejdůležitější dobře se vdát!

Pořád dokola opakovala to samé. Zapamatovala jsem si to lépe než své telefonní číslo. Po střední škole jsem šla na univerzitu. Měla jsem kolem sebe spoustu ctitelů, ale vzhledem k tomu, že jsme s matkou měly pravidlo, že jí musím představovat nápadníky, žádný z nich nevydržel déle než dvě schůzky.

- Na kluky se takhle ani nedívej. Nejsou tvůj typ. Jsi mnohem přitažlivější než oni!

Když jsem potkala Damiana, věděla jsem, že to mámě neřeknu. Měla jsem ho moc ráda. Ale lišil se od lidí, které máma považovala za úspěšné: byl to nováček, neměl byt ani auto, jeho rodiče byli obyčejní lidé.

Po roce tajného chození jsme si však uvědomili, že už nemá smysl dál všechno tajit - byla jsem těhotná. Damian byl štěstím bez sebe a já byla vyděšená. Předtím jsem mohla rozhovor s mámou odkládat a doufat, že se všechno nějak vyřeší, ale už jsem to nemohla odkládat. Máma reagovala přesně tak, jak jsem očekávala. Křičela, že jsem všechno zničila a že nemám právo jí to dělat.

- Proč mi to děláš... Ničíš svůj i můj život....

Matka mě vyhodila z domu. Ani se mi nechtělo brečet, z nějakého důvodu jako bych konečně cítila svobodu. Je to, jako když máte dlouho ucpaný nos a pak začnete používat nosní kapky a můžete zase volně dýchat. Damián vyřešil všechny problémy ohledně toho, kde budeme bydlet. O víkendu jsme jeli k jeho rodičům. Setkání bylo úplně jiné než u mé matky.

- To je skvělá zpráva. S otcem mu pomůžeme, jak nejlépe budeme umět, nebojte se," řekla Damianova matka.

Byla jsem ve čtvrtém ročníku, zatímco Damian už maturoval. Jeho rodiče říkali, že se musí soustředit na studium, a tak nám zatím platili byt. Rozhodli jsme se, že nebudeme mít svatbu - prostě se vezmeme, budeme trávit čas s rodinou a ušetříme nějaké peníze. Na zbytek už mi bylo špatně.

Rozhodla jsem se, že na svatbu pozvu svou matku. Sice neodpověděla, ale poslala jsem jí textovou zprávu. Někde v koutku duše jsem doufala, že v ní převládne mateřský instinkt. Na matriku přišla, ale zjevně ne z lásky k dceři.

Nejenže přišla na mou svatbu ve smutečním oblečení, s uplakanou tváří, ale ještě přinesla umělé květiny. Po svatbě mi je hodila, řekla, že je zklamaná, a odešla. Rodiče mého muže byli v šoku. Já také, ale snažila jsem se zachovat klid.

S mámou jsem nemluvila půl roku. Brzy budu rodit a vím jistě, že jí o narození dítěte neřeknu. Její gesto s umělými květinami bylo velmi výmluvné, všemu jsem dobře rozuměla. Když už mě nepovažuje za svou dceru, nebudu ji obtěžovat. I kdyby se v mém životě něco pokazilo, nebudu se na ni obracet s prosbou o pomoc.

Hlavní foto: youtube