Paní Miroslava má tři děti, které již dávno dospěly a žijí odděleně. Nejstarší žije v zahraničí, má tam rodinu a dvě děti. Před mnoha lety se odstěhoval do města a od té doby ho matka neviděla, dostává jen občasné fotografie, dopisy..... Vše pečlivě ukládá, syn jí velmi chybí a někdy za dlouhých zimních večerů všechny dopisy vytahuje a znovu si je čte.
"Synku, chybíš nám s tatínkem, přijeď nás někdy navštívit i s manželkou a dětmi...". - píše mu matka.
Ale on nemá čas. Je tak těžké najít si čas, přijet a zůstat alespoň na pár dní?
Prostřední dcera Pavlína je provdaná za vojáka a všude ho následuje. Mají jen jednu dceru a občas přijedou navštívit její rodiče, ale ne na dlouho. Dědeček svého zetě Petra zbožňuje a je rád, že si prostřední dcera zařídila dobrý život. Oči jí září štěstím, v rodině je prý všechno v pořádku, nelze se o ni bát...
Naopak nejmladší Anička je stále svobodná. Nejprve se provdala za Lukáše, chlapce z vesnice, ale poté, co se jim narodil syn Vojtěch, to mezi nimi přestalo klapat. Anička se přestěhovala do města, dokončila technickou školu, našla si práci jako švadlena a syna vzala s sebou.
- Ve městě mu bude líp, matematická škola, různé aktivity, nebude se nudit," řekla dcera, když odváděla syna, který plakal a držel se babiččiny sukně, ale kdo by odolal matce...
***
Téměř 24 hodin cestovala paní Miroslava ve vagonu druhé třídy, neměla příliš dobré místo k sezení. Představovala si, jak objímá dceru a líbá vnuka, tyto myšlenky jí dodávaly odvahu. Byly to už tři roky, co za nimi dcera přijela. Vojtěch už je nejspíš dospělý,.....
Dědeček chtěl také jet, ale na podzim se vždycky cítí hůř.
- Miláčku, zvládneš to beze mě týden? - Zeptala se paní Miroslava svého manžela. - Už to nevydržím, musím za nimi jet.
Vzala si s sebou spoustu dárků. Brzy ráno pan Mikuláš pomohl manželce do vlaku, bylo pro ni těžké nést tolik věcí sama, ale nebylo jiné cesty - bez dárků se neobejdeš.....
***
- Mami, měla jsi mě předem varovat, zavolat mi, vždyť musím odejít z práce dřív, vyzvednout syna ze školy, pak jít do obchodu nakoupit, celý den jsem něco dělala, protože jsem dostala tvůj dopis...
- Chtěla jsem tě překvapit, poslala jsem ti dopis, protože ti nemůžu pořád volat," vymlouvala se máma.
- Takže něco skrýváš? Stalo se něco? Jak se má otec?
- Všechno je v pořádku. Na podzim se vždycky cítí hůř.
Vojtěch otevřel dveře. Za ty roky se hodně změnil. Je tak vysoký.
- Ahoj, vnuku! - Žena ho pevně objala.
- No tak, babičko, - chlapec se vyprostil z babiččina objetí a pozorně si ji prohlédl.
- Proč jsi mi nešla naproti, sotva jsem ty tašky unesla, - podívala se paní Miroslava na dceru vyčítavě...
- Připravovali jsme se na tvůj příjezd, dělala jsem guláš a řízky - řekla Anička.
Tak si dáme guláš. Babička zavolala dědečkovi a řekla: "Všechno je v pořádku! Už jsme se setkali! Pomohli nám! Neboj se, už sedíme u stolu, dcera udělala výbornou večeři! Všichni tě pozdravují...!".
Sedli si ke stolu, Anna nalila guláš a zeptala se.
- Mami, chceš jeden kotlet nebo dva?
Paní Miroslava měla takový hlad, že by snědla i tři, tak se na ni podívala a řekla:
- Tak dej ten talíř na stůl, já si ho dám sama.
Na talíři bylo jen pět malých kotlet. Snědli po jednom, babička si vzala další, ale třetí si vzít nesměli. Vzpomněla si, že dětem vždycky hodně vařila, aby měly plný talíř jídla. Tady však... Možná má dcera finanční problémy, možná jí měli pomoci. Přece jen mají malé úspory, ještě něco ušetří, letošní úroda byla dobrá...
Pak se prošla po pokojích - dobrá rekonstrukce, televize v obývacím pokoji přes celou stěnu, nový nábytek, vnoučkův pokoj útulný, všechno je.
- Mami, jak dlouho u nás zůstaneš? - Zeptala se Anna matky, jakmile dokončila mytí nádobí v kuchyni.
- Nejsi s tím setkáním spokojená? Sotva jsem přijela a ty už čekáš, až se vrátím domů?
- Ne, jen by mohl být problém koupit si později lístek, takže je lepší koupit si ho předem, jinak budeš mít špatné místo. Dej mi svůj doklad, koupím ti lístek zítra po práci, abys to neodkládala...
Paní Miroslava pokrčila rameny, večer strávila ve společnosti vnuka, prohlížela si fotky a videa, užívala si Vojtovo štěstí, šikovný kluk roste, chytrý. Škoda, že ho dědeček neuvidí, měl by si říct aspoň o nějaké fotky...
Uplynulo několik dní, vztah s každým dnem chladl, vnuk se stále častěji zamykal ve svém pokoji, dělal si úkoly nebo utíkal ke kamarádovi hrát na herní konzoli. Anna se vracela pozdě z práce nebo trávila večer s přáteli, přišla domů, zula si boty a šla si lehnout. Paní Miroslava se začala cítit nesvá, takhle si setkání s dcerou nepředstavovala, a tak zavolala manželovi a šla se sbalit. Když šla do svého pokoje, slyšela, jak dcera mluví se svým vnukem.
- Mami, kdy přijde strýček Jirka? Slíbil, že mě vezme na zápas.
- Brzy, synku, až se babička vrátí domů... - odpověděla Anna.
- Kdy babička odjíždí?
Anna už nechtěla poslouchat, po tvářích jí stékaly slzy, a tak se vydala do svého pokoje a přitiskla se ke zdi, sbalila si věci, hodila na sebe kabát. Už stála ve dveřích, když její dcera vyšla z pokoje.
- Kam jdeš uprostřed noci? Vlak ti jede až zítra večer.
- Dobře, vyměním si jízdenku. Anno, takhle jsme tě s tvým otcem nevychovávali, nic mu neřeknu, protože by měl starost. Děkuji za fotky, opravdu chtěl vidět svého vnuka, no, nashledanou...
***
Tentokrát bylo místo dobré, vybrala ho dcera. Žena však musela strávit noc na nádraží, zabalená do starého šátku. Ve vlaku se dívala z okna a přemýšlela, jak rychle život utíká, jak rychle už nepotřebují své děti. Obětovali jim tolik úsilí, dali jim lásku.....
- Ahoj Miluško, jaká byla cesta? - zeptal se její manžel, když se s ní setkal na nádraží. - Tolik se mi po tobě stýskalo, že jsem dokonce zhubla!
Paní Miroslava objala svého muže a usmála se. Alespoň někdo na ni čeká, alespoň někdo ji ještě potřebuje...
