Jsem vyčerpaná z toho, že všechno dělám sama - moje dospělé děti se o mně ani nezmiňují. Varovala jsem je: buď mi pomohou, nebo prodám všechen svůj majetek a zaplatím si pobyt v domově důchodců.

S manželem jsme se obětovali pro děti. Vychovali jsme syna a dceru. Dlouho očekávané děti dostaly vše, co jsme si mohli dovolit. Všechno jsme si odepřeli, aby dětem nic nechybělo. Možná jsme je příliš rozmazlovali, ale to všechno proto, že jsme je příliš milovali.

Nejlepší učitelé, prestižní univerzity, cestování - to všechno jsme s manželem zaplatili. O oblečení a dalších věcech ani nemluvě. Tehdy jsem si myslela, že jsme vzorná rodina.

Když se dcera vdala a otěhotněla, manžel náhle zemřel. Sotva jsem to přežila, protože to byl můj nejbližší člověk. Snažila jsem se vydržet, protože jsem věděla, že dcera potřebuje mou pomoc.

Dceři jsem dala byt, který jsem dostala od rodičů. Když se můj syn oženil, dala jsem mu dvoupokojový byt, který patřil mé tchyni. Děti měly střechu nad hlavou, ale nechtěla jsem spěchat s přepisem majetku.

Loni jsem odešla do důchodu. Do důchodu jsem měla jít už dávno, ale odkládala jsem to do poslední chvíle. V 74 letech jsem pracovala lépe než někteří mladí lidé, ale teď mi začalo selhávat zdraví.

V té době už šel můj nejstarší vnuk do školy, zatímco můj syn se právě stal otcem. Starala jsem se o prvního vnuka, ale o druhého jsem se už starat nemohla. Navíc mě nikdo o pomoc nežádal. Mezitím jsem se bez svých dětí nedokázala obejít. Když jsem však dětem zavolala a požádala je, aby něco udělaly, okamžitě si začaly hledat výmluvy.

Viděli jsme se jen o Vánocích. Po zbytek času jsem musela zvládat domácí práce sama, ať už to bylo jakkoli těžké. Jednoho dne jsem nebyla schopná vstát - nebýt sousedky, zemřela bych na podlaze v kuchyni. Zavolala sanitku a odvezli mě do nemocnice. Když se moje děti dozvěděly, co se mi stalo, řekly, že jsou v práci a nemohou přijít. Později jsem požádala dceru, aby mě z nemocnice odvezla domů, ale ta mi poradila, abych si zavolala taxi.

Ihned po propuštění z nemocnice jsem kontaktovala paní ze sociálního centra a požádala ji, aby mi našla dobrý domov důchodců. Měla zjistit, kolik stojí pobyt v takovém zařízení.

Když za mnou přišly děti, řekla jsem jim, že buď se o mě postarají, nebo všechno prodám a zaplatím si pobyt v domově důchodců. Když prodám všechno, co mám, budu mít dost peněz.

- Vydíráš nás? Necháš nás bez střechy nad hlavou? To je směšné! Vždyť máme půjčky, problémy, malé děti a ty myslíš jen na sebe," řekla dcera.

Hnala mě bezmoc a strach, i když jsem věděla, že bych to neměla dělat. Ale nechtěla jsem toho moc - koneckonců o to jde především. Dala jsem svým dětem v životě všechno a ony mi nedokážou dát sklenici vody? Už jsem měla dost jejich výmluv.

Víte co, ujistila jsem se, že jsem se rozhodla správně, protože se z toho nepoučily. Nechci sedět mezi čtyřmi stěnami. Nevím, co bude dál, ale zatím nevidím jiné východisko.

Hlavní foto: youtube