Vše se změnilo. V každé rodině došlo ke změnám. Lidé nedostávali několik měsíců výplatu, potraviny se prodávaly jen na přídělové lístky, ale doma čekaly tři děti.
Matěj nečekal, až se věci změní, a rozhodl se jednat. Rozhodl se začít obchodovat. Než se mu podařilo obchod rozjet, udělal mnoho chyb a rozhodnutí.
Všechny peníze investoval do nákupu zboží.
Na základě pokusů a omylů se rozhodli prodávat dětské oblečení. Sylvie a Matěj tvrdě pracovali a snažili se přizpůsobit nové realitě. Vše, co se jim podařilo vydělat, odkládali stranou pro své děti. Nekoupili si drahé auto ani nový nábytek, i když k tomu měli příležitost.
Své nejstarší dceři zaplatili vysokoškolské vzdělání. Nezasahovali jí do života, když se na konci třetího ročníku rozhodla vdát. Uspořádali svatbu a o něco později koupili dceři a zeťovi byt, přičemž utratili všechny své úspory.
V té době už její manžel začal mít zdravotní problémy, ale stále na sebe neměli čas. Jejich syn už dokončil školu a oni museli znovu platit za univerzitu. Vzhledem k tomu, že dceři koupili byt, rozhodli se ještě více pracovat, aby měl i jejich syn kde bydlet. Podařilo se jim pro něj koupit byt.
Zatímco jejich nejmladší dcera vyrůstala, Sylvie, když viděla, že se její manžel cítí hůř, trvala na tom, aby si udělali různá vyšetření a jeli do sanatoria, koneckonců na to měli peníze. Matěj však nechtěl utrácet peníze za sebe. Tím spíš, že museli pracovat.
Když nejmladší dcera řekla, že nechce byt, ale chce studovat v zahraničí, chytli se za hlavu. Bylo to pro ně něco nedosažitelného, něco jako expedice na Mars. Ale dívka studovala dobře, měla velké plány a rodiče jí nemohli odmítnout pomoc.
Museli si půjčit peníze. Vzali si několik půjček, půjčili si od přátel, sehnali, co se dalo. Zaplatili dva semestry. Víc peněz už neměli.
Když si chtěli konečně oddechnout, potkalo je velké neštěstí. Matěj dostal infarkt. Sylvie byla vyděšená. O svého manžela se starala 24 hodin denně. Krmila ho ze lžičky, myla ho, držela ho za ruku. Když to bylo možné, brala ho na procházku. To byl nejtěžší měsíc. Matěj se zotavoval. Teprve tehdy Sylvii napadlo, že k nim nikdo z dětí nepřišel a nepomohl.
Nejstarší se musela starat o vlastní děti, které chodily do školy, a k tomu ještě o manžela a práci. Několikrát volala a stěžovala si, jak je to pro ni těžké. Sylvie si jen povzdechla a vzpomněla si na sebe se dvěma dětmi. Bylo jí dcery líto, protože věděla, že to pro ni není jednoduché.
Nejmladší z nich posílala jen e-maily. Volat nemohla, protože to stálo hodně peněz. Také nemohla přijet, protože měla vyučování na univerzitě. Nechtěli, aby všechno přišlo nazmar. Ano, řekla Sylvie, uč se, dcero, nedělej si o nás starosti, my to zvládneme.
Syn se neozval ani jednou. Nezavolal ani nezvedl telefon. I když bydlí hodinu cesty od domu svých rodičů. Sylvie nedokázala najít vysvětlení.
Nedokázala pochopit, proč jim žádné z dětí nepomohlo. Pořád nad tím přemýšlela. Kde udělala chybu, co udělala špatně? Celý svůj život věnovali dětem, které snahu svých rodičů neocenily.
Sylvie chvíli stála a prohlížela si obrázky svých dětí. Nedokázala je skrýt. Možná jí to všechno došlo. Možná jim opravdu nemohla pomoci. Měly spoustu práce, spoustu povinností. Až to všechno zvládnou, přijdou k nim, do domu, a bude to jako dřív. Jediné, co je třeba udělat, je být trpělivý.
