Chci vám vyprávět příběh o tom, jak si mě tchyně omotala kolem prstu. Vůbec nešlo o něco obyčejného. Věc je tak vážná, že nyní zvažuji, zda bych se neměla se svým manželem rozvést. Přestože jsme spolu již několik let, máme spolu dítě.

Vše probíhalo následovně. Asi před šesti lety se tchyně rozhodla odjet za prací do zahraničí. Její manžel v té době již odešel, a to z přirozených důvodů. Už ji nebavilo sedět doma, navíc se její milovaný syn oženil se mnou.

Moji rodiče chtěli, abychom se snoubencem bydleli v našem domě. Dvoupatrový dům, který je na venkově, na čerstvém vzduchu. Proč bychom nemohli zůstat? Byl to dobrý nápad. Ale ne, tchyně nám nabídla jiné řešení.

Měli jsme se přestěhovat do jejího bytu, kde stále žije její matka, manželova babička. Je tam několik pokojů, dobrá čtvrť, všude je blízko. Celkově to není špatné. Je tu jen jeden problém: tchýnina matka. Je starší a nemocná. Musíme se o ni starat. Jsme však mladý pár, chceme mít vlastní děti. Ale tchýnin návrh byl příliš lákavý.

Až se vrátíme, odkáže nám byt a každý měsíc nám pošle část peněz, které vyděláme, když budeme v zahraničí. Abychom měli za co kupovat léky a zbytek peněz pro nás. Rozhodli jsme se souhlasit. Markova sestra Evelína byla neoblomná, že se o vlastní babičku starat nechce. S manželem se přestěhovali do jiného města, takže o takovou nabídku neměli zájem.

Teprve teď jsem pochopila proč. Za těch šest let jsme si plnili své povinnosti. Proti tchýnině matce nic nemám. Myslím si však, že by potřebovala odbornou pomoc. Nebylo to vůbec jednoduché.

Nicméně tchyně posílala peníze a my s manželem jsme o naší budoucnosti moc nepřemýšleli. Narodila se mi dcera, ale peněz bylo na všechno dost. Přestala jsem sice pracovat a plně se věnovala chodu domácnosti. Dítě rostlo a babičce se naopak zdálo, že je stále menší a menší.

Zemřela přesně měsíc před tím, než se dcera vrátila domů. Je to velmi smutné, ale s manželem si myslíme, že se teď cítí mnohem lépe. Takže to je ta dobrá zpráva. Moje tchyně se pustila do plnění svých slibů na prvním místě (v což stále věří). Převedla na nás byt, ve kterém jsme posledních několik let bydleli. Přesně to chtěla udělat od samého začátku.

Pak vzala peníze, které měla, a koupila si docela útulný dvoupokojový byt. Ve městě, kde bydlela moje švagrová Sylvie. Přesně tak. Měli taky štěstí, protože v jejich malém městě jsou ceny bytů poměrně nízké. Takže to vychází tak, že tchyně moc neutrácela.

Vypadá to víceméně takto: s manželem jsme se sedm let starali o muže upoutaného na lůžko a jako bonus jsme dostali tchýnin byt, pozor, společně s tchýní. No protože kam se má z vlastního bytu stěhovat? Nový byt dostala bratrova sestra, která pro nás nehnula ani prstem a ani jednou nám nepřišla na pomoc. Jen tak tak.

Dlouho jsem o tom přemýšlela a dokonce jsem se ptala na názor své matky. I ona si myslí, že mě podvedli. Byla jsem nucena pracovat jako pečovatelka, pracovala jsem zadarmo. Teď mám žít s jinou starší ženou. To je samozřejmě nespravedlivé a nehorázné. Nemám si vlastně komu stěžovat.

Marek, můj manžel, je z matčiny strany. Říkal, že by mi mělo být jedno, na co matka použije peníze, které jí zbyly. Nejdůležitější je, aby splnila svou část dohody, stejně jako jsme my splnili tu naši.

Já se však domnívám, že jsme byli podvedeni. Když jsem se tchyně zeptala, proč se k nám chová tak nečestně, odpověděla, že své děti má stejně ráda. Tak proč by se nechtěla nastěhovat do bytu své dcery? Vždyť to byla ona, kdo byt vybral, takže ví, že spolu budou vycházet. Alespoň si to myslím.

Nemyslím si, že bychom s tchyní dokázali udržet dobré vztahy, kdyby s námi bydlela. Dřív nebo později se pohádáme. Navíc moje dítě říká, že chce bydlet ve velkém bytě. Teď vůbec nevím, co mám dělat. Cítím se využitá a podvedená. Rodiče mě podporují. Manžel a tchyně si myslí něco jiného.

Dcera si zřejmě uvědomuje, že pokud s tím nic neudělám, bude muset zase bydlet u babičky. Nezbývá než sebrat odvahu a odstěhovat se k rodičům. Je tam spousta místa, jsou to milí a chápaví lidé. Dceru si samozřejmě vezmu s sebou. Uvidíme, co bude dál. Pokud všechno zůstane při starém, budeme se muset rozvést.

Pokud mě Marek pochopí, pokusíme se vše napravit. Ale já nemůžu nečinně přihlížet. Nejde jen o mou duševní rovnováhu, ale také o mou dceru. A také o budoucnost celé naší rodiny.