Jednoho nedělního odpoledne bylo takové horko, že matky s dětmi, stejně jako celý předchozí týden, nechodily večer ven, protože se raději procházely od šesti do devíti hodin ráno.
Po vykoupání a uspání batolat nechávaly spící děti otcům sedícím u počítačů a scházely se v klubu matek - u velkého stolu pod břízami na dvorku vedle domu číslo 7. Tentokrát se složily a uspořádaly večeři.
Zrovna když si začaly povídat o výchově a úspěších dětí, nečekaně se k nim připojila obvykle poněkud odměřená a přátelská paní Růžena.
Nepřišla s prázdnýma rukama, ale přinesla borůvkový a želé dort, zmrzlinu, vodu a voňavý kompot, který byl navrch vychlazený.
- Děvčata, mohu se k vám připojit? - Zeptala se žena, když přišla blíž. - Chci vás pohostit u příležitosti svého výročí: včera mi bylo 55... let.
Julie, která bydlí na stejném patře jako oslavenkyně, se nesměle zeptala:
- Proč jsi neslavila včera?
- Ano, slavila. Byla jsem v restauraci s kolegy z práce. Doma prostě nikdo nebyl. Moji rodiče už nežijí. Byla jsem jedináček. Proto už nikoho nemám...
- A děti? - zeptala se žena.
Paní Růžena si povzdechla:
- Mám jedno dítě. Syna. Toma. Jmenuje se Tomáš. Ale přestal se mnou komunikovat....
- Proč? Co se stalo? - zeptala se překvapená mladá matka chlapců téměř současně. Ať už to byl upřímný zájem, nebo se o to sama chtěla podělit, začala vyprávět, aniž by čekala, až ji někdo požádá o vyprávění vlastního životního příběhu:
- Bylo to před sedmi lety, když byl Tom v prvním ročníku na univerzitě. Jednoho dne jsem přišla domů z práce a našla tam svého syna a dívku, kterou jsem viděla poprvé v životě. Syn řekl, že se jmenuje Hana, a rozhodli se, že se vezmou. Brzy se stanu babičkou a budeme žít spolu..... Jak můžete o něčem takovém říct své matce hned, jak vstoupíte do bytu? Pořád to nemůžu pochopit...
Dívka však přilila olej do ohně. Řekla, že když se rodiče o těhotenství dozvěděli, vyhodili ji z domu s tím, že by měla jít k tomu, kdo jí dítě udělal.
Takže ať chci, nebo nechci, budeme spolu muset vycházet. Došlo to tak daleko, že už se rozhodla, že moji ložnici přestaví na pokoj pro dítě.
- Jak drzé! - poznamenala mladá žena sedící naproti paní Růžena.
- No, to je pravda! Dovedete si představit, jak jsem se tehdy cítila," řekla žena. - Nemohla jsem to vydržet, a tak jsem synovi řekla, že s tou holkou v jednom bytě bydlet nebudu. Prostě to nechci. Tom si nevybíral slova.
Málem na mě křičel, když se dožadoval svého podílu na našem bytě, raději peníze..... Tak jsem si říkala, že bych nedokázala vyjít ani s ním, ani s takovou snachou.
Plakala jsem několik dní v kuse, až jsem se nakonec rozhodla třípokojový byt prodat. Tomovi jsem dala polovinu částky získané z prodeje nemovitosti. Byl to dar ke svatbě. Koupila jsem si garsonku a nechala si nějaké peníze na rekonstrukci...
Samozřejmě jsem jim poradila, aby si našli jednopokojový byt. Pomohla bych jim vzít si půjčku, aby si mohli koupit třípokojový byt. Teď by to asi zvládli splácet...
Ale ne. Nejdřív jeli na svatební cestu, dokud byla Hanička v pořádku. Pak si pronajali velký byt. Během tří let utratili všechny peníze... Jednou za mnou přišli všichni tři i s vnučkou Kájou. Jak to, až teď?
Řekla jsem jim, že jsou lehkomyslní, tvrdohlaví a nezodpovědní..... Všechno je to k ničemu. Pořád si pronajímají byt. Je mi vnučky líto.
Od té doby se mnou nemluví. Na jednu stranu se teď cítím dobře, protože můžu šetřit peníze, starat se o své zdraví, poznávat svět. Ale na druhou stranu...
Uvědomuji si, že jsem svého syna nedokázala dostatečně připravit na samostatný život. Kdy jsem to vlastně měla udělat?
Jakým způsobem? Po smrti manžela, když bylo Tomovi deset let, jsem měla dvě zaměstnání. Teď už ale mohu žít sama za sebe, užívat si života..... - povzdechla si smutně paní Růžena.
Mladé matky měly o čem diskutovat.
Hlavní foto: str
