Několik dní jsem bydlela v bytě své dcery a pak jsem se rozhodla co nejdříve přestěhovat. Neuvědomila jsem si, že za jejím šťastným úsměvem se skrývá nevydařené manželství. Kdysi jsem se dobře vdala. S manželem jsme spolu vycházeli dobře. Občas jsme se pohádali, ale to se stává v každé rodině.
Chovali jsme se k sobě s úctou a vždy jsme se snažili jeden druhému pomoci. Můj manžel dokázal umýt nádobí, vyluxovat a v případě potřeby dát špinavé věci do pračky. Z vlastní zkušenosti vím, že děti podvědomě kopírují chování svých rodičů. Přesně to se dělo i v naší rodině. Moji rodiče i rodiče mého manžela měli úspěšné a šťastné manželství.
Proto jsem měla štěstí i v soukromém životě. Byla jsem přesvědčena, že i mým dětem se podaří vytvořit šťastný vztah. Ale každé pravidlo má své výjimky. Julia už od dětství dokázala dosáhnout všeho, co chtěla, a vždy si šla za svým cílem.
Dobře se učila, studovala, dělala gymnastiku a byla prostě krásná. My jsme ji zase vždy podporovali. Když jsme poznali jejího budoucího manžela, nebyli jsme z rozhodnutí naší dcery příliš nadšení. Její partner je narcistický člověk. Ale dcera byla rozzářená. Po nějaké době jsme se rozhodli do jejího života nezasahovat.
Mladá rodina si okamžitě vzala hypotéku a koupila byt. Naštěstí dobře vydělávali. Začali žít odděleně. S Julií jsme si často telefonovali a navštěvovali se s manželem. Petra jsem nekritizovala. Vždycky byl milý a ohleduplný.
Nedávno manžel zemřel. Na všechno, co se tehdy stalo, si vzpomínám jako v mlze. Ale zvládla jsem to. Abych se se ztrátou vyrovnala, rozhodla jsem se postarat se o sebe a osvěžit byt. Rekonstrukce proběhla už dávno, takže jsem chtěla radikálně změnit svůj život a začít znovu.
Nemohla jsem zůstat ve svém bytě, a tak jsem požádala dceru, jestli bych u ní mohla zůstat, dokud bude probíhat rekonstrukce. Dcera souhlasila. V ideálním případě bych si pak pronajala byt pro sebe, abych nevěděla, co se děje v dceřině rodině. Nicméně jsem si myslela, že to bylo správné rozhodnutí.
Dcera s manželem pro mě připravili pokoj. Dali jsme si večeři. Petr vstal od stolu a nechal svůj talíř. Ani ho neodložil do dřezu. Napadlo mě, že možná o něčem přemýšlí. Dcera okamžitě začala uklízet a odmítla přijmout mou pomoc.
- Mami, já to zvládnu, jsou to jen dva talíře.
Přemýšlela jsem nad zetěm, jak se chová, ale mlčela jsem. Bylo to pro mě prostě nepřijatelné. Vždyť si mohl talíř odložit do dřezu. Rozhodla jsem se nezasahovat a dávat pozor. Nechtěla jsem se hádat. Ukázalo se však, že se to v jejich rodině děje každý den.
Petr pracoval až do oběda a pak byl doma. Viděla jsem ho v kuchyni, když obědval a já se chystala do práce na druhou směnu. Najedl se, vstal a šel do svého pokoje, aby si lehl na pohovku a sledoval nějaký seriál.
Nevěděla jsem, co si mám myslet. Neměla jsem však čas věnovat mu pozornost, a tak jsem se prostě pustila do práce. Z práce jsem se vrátila dřív než dcera. V kuchyni se nic nezměnilo. I když ne, změnilo se - přibylo špinavého nádobí, které ani nedal do dřezu. Nemohla jsem to vydržet.
- Petře, proč jsi neumyl nádobí? Celý den jsi byl doma. To má Julka všechno umýt, až přijde z práce? - Podíval se na mě, jako bych mu řekla, aby si to auto vyložil sám.
Nádobí však dal do dřezu. Rozhodla jsem se je umýt. Chtěla jsem dceři pomoct, aby měla méně věcí na práci. Julie se vrátila dost pozdě, protože ještě nakupovala v obchodě. Manžel jí ani nepomohl všechno odnést do kuchyně. Začala jsem dceři pomáhat, i když pořád říkala, že to není potřeba.
Ale nemohla jsem jinak, protože dcera už byla po práci unavená a ještě musela vařit a uklízet.
- Proč vaříte každý den? Je mnohem jednodušší vařit několik dní. Pak nemusíte jídlo vyhazovat - snažila jsem se s dcerou promluvit a pochopit, proč musí každý den tolik vařit.
- Petr má rád, když vařím každý den. Mami, pro mě to není žádný problém. Jsem na to zvyklá - usmála se Julka.
Zeť se zvedl z pohovky, až když byla večeře hotová. Najedl se a chystal se zase odejít, aniž by se nabídl, že pomůže uklidit špinavé nádobí. Už jsem nemohla mlčet.
- Petře! Proč nechceš pomoct umýt špinavé nádobí? Julia strávila vařením spoustu času. Nejsi schopen po sobě uklidit? - zeptala jsem se. Řekl něco nezřetelně.
Dcera nečekala, že ode mě uslyší taková slova, a viděla jsem její oči plné strachu. Můj zeť se však jednoduše zvedl a odešel. Julie mlčky všechno uklidila, umyla nádobí a odešla do svého pokoje. Dlouho jsem poslouchala, jak ji zeť nepříliš zdvořile oslovuje.
- Bydlí v našem domě a říká mi, co mám dělat. Kdo jí to dovolil? Proč bych měl umývat nádobí já? To přece není moje povinnost! - křičel.
Julie ho požádala, aby to ještě chvíli vydržel, dokud s nimi budu bydlet. Řekla, že nemusí dělat nic! Pomyslela jsem si, jak to může vydržet? Bylo mi z toho zle. Druhý den můj zeť předčil má nejdivočejší očekávání. Od časného rána se začali hádat, protože Petr nemohl ve skříni najít čistou košili.
- Obleč si ten svetr. Je čistý a vyžehlený! - Dcera řekla manželovi. - Neměla jsem včera čas si košili vyprat.
- Chci si vzít košili! Mám dnes důležitou schůzku. Ve svetru vypadám jako puberťák.
- Petře, prosím, nekřič. Právě jsem si na něco vzpomněla! Koupila jsem ti novou košili, hned ti ji vyžehlím. Mezitím se můžeš nasnídat, už jsem všechno připravila.
Petr jí něco říkal, ale já jsem to neslyšel zřetelně. Zdálo se mi, že mou dceru urazil. Odhodlaným krokem jsem vešla do kuchyně, abych ho za to chování pokárala. Dcera mě uviděla ve dveřích a vrhla se ke mně.
- Mami, buď zticha, prosím! Zvládneme to sami. Nechci se s ním hádat. Stačilo, že jsme se pohádali včera. Nepleť se nám do života, - řekla dcera.
Upřímně řečeno, byla jsem v šoku. Můj zeť s ní jedná jako se služkou a ona se na něj jen usmívá. Je krásná, chytrá a má dobrou práci, ale narazila na takového muže. Dcera mi řekla, abych se jim do života s Petrem nemíchala. Jí to nevadí a je s ním šťastná. Ano, do jejich vztahu mi nic není.
Ale nemohla jsem se dívat na to, jak je moje dcera ponižována. Proto jsem se rozhodla přestěhovat do pronajatého bytu a zůstat tam, dokud nebudou dokončeny opravy. Doufám, že se dcera brzy vzpamatuje a od toho narcise odejde.
Hlavní foto: planeta
