Nejprve bych asi měla zmínit, že sama pocházím z venkova. Nemám ráda život ve městě. Čistý vzduch, spousta čerstvého ovoce a zeleniny, život ve vlastním tempu a obyčejní lidé - to se mi na venkově líbí nejvíc.
Když bylo mému synovi osm let, jeho otec nás opustil. Mimochodem, opustil nás kvůli ženě z města. Říkal, že takhle to bude lepší: bude mít vlastní byt a navíc si rychleji najde práci. Předtím jsme bydleli v domě s mojí matkou. Nebyl to samozřejmě luxusní dům, ale přesto nám patřil.
S malým pozemkem a malým hospodářstvím. S manželem jsme se rozvedli před patnácti lety. Tehdy mi bylo 40 let. Přiznám se, že mi to bylo celkem jedno, protože jsem si zvykla, že na venkově to chodí úplně jinak.
Mé city k manželovi už dávno vyprchaly, pokud vůbec kdy existovaly, takže bylo marné plakat. Ale o malé dítě bylo třeba se postarat. Bez peněz se nedalo nic dělat. Na venkově se bohužel peníze vydělat nedají. Alespoň pokud nejste například náčelníkem vesnice. Nedávno se ale vrátila z ciziny jedna moje spolužačka.
Vyprávěla, jak je to v jiné zemi skvělé, kolik peněz se dá vydělat a že lidé jsou mnohem milejší než tady. Jak asi chápete, přimělo mě to k zamyšlení. Strávila jsem mnoho bezesných nocí představou, jak se vracím domů s penězi, připravuji syna do školy, užívám si života a nemyslím na nic jiného. Sny.
O půl roku později jsem si sbalila všechno, co jsem měla, a odjela jsem vydělávat peníze do zahraničí. Itálie je samozřejmě slunná země, ale tam na mě čekala jen práce. Dlouho vám nebudu vyprávět, jak jsem se naučila jazyk, když už jsem byla v zemi sama.
Jak mě po roce okradli a jak jsem brečela po nocích. Jak jsem odháněla ctitele, kteří mi přísahali věčnou lásku. Dva roky uběhly velmi rychle. Ukázalo se však, že jsem našetřila jen velmi málo peněz. Pro mě, mého syna a mou matku by jich dlouho nebylo dost. A to i kdybychom šetřili.
Tehdy jsem se rozhodla zůstat o něco déle a pak ještě o něco déle. Nakonec jsem v zahraničí pracovala více než 13 let. Za tu dobu se můj syn vzdělal, dospěl a našel si snoubenku. Matce jsem neustále posílala peníze, aby jim nic nechybělo.
Kromě toho bylo rozhodnuto, že peníze nebudeme držet v bance, ale koupíme vedle nás pozemek a pomalu začneme stavět velký, krásný dům. Chtěla jsem se vrátit domů, jakmile bude stavba hotová. Co naplat, s tchýní a snachou jsme komunikovali přes internet. Sice byli z města, ale vypadali jako milí lidé.
Syn dospěl a byl ke mně trochu lhostejný. Ale tomu jsem nevěnovala pozornost: je v tom věku, navíc jsme se dlouho neviděli. Až se vrátím, všechno bude v pořádku. Svatba byla nádherná. Byla tam spousta hostů, z nichž jsem samozřejmě znala jen pár. Mimochodem, hostinu jsem platila sama.
Nevěstina rodina neměla peníze, ale to pro mě nebyl problém. Vždyť se žení můj jediný syn! Po svatební hostině za mnou přišla tchýně a ptala se mě, kdy hodlám odjet pracovat do zahraničí. Odpovídám, že nepotřebuji jet: vydělala jsem si, co jsem chtěla. Je nejvyšší čas si odpočinout. Na což ona odpovídá, že samozřejmě ano. Dobré rozhodnutí.
O něco později jsem byla svědkem rozhovoru mezi tchýní a její dcerou, která mi řekla, že bych měla zůstat ve starém domě své matky, když se nechystám do zahraničí. Do nového domu je třeba vzít jen přebytečný nábytek, protože jsme ještě nestihli všechno koupit. Ukázalo se, že toho s mámou moc nepotřebujeme.
Ukázalo se, že jsem celé ty roky pracovala na tom, aby tam můj syn bydlel s mojí ženou! Vždyť v domě je spousta místa! Byla jsem si jistá, že tam budeme bydlet společně, protože to byl záměr.
Ale když jsem pozorovala chování vlastního dítěte, najednou jsem si uvědomila, že jemu samotnému takový život nevadí. Je nevděčné. Teď přemýšlím, že se vrátím do práce. Mám tam nějaké přátele, tak je požádám, aby mě nechali bydlet u nich.
Nebudu jim posílat žádné peníze, protože už jsou dospělí. Syn týral vlastní matku... Možná něčemu nerozumím a všechno je tak, jak má být?
Hlavní foto: pbox
