S manželem spolu žijeme 40 let. Měli jsme různá období, dokonce jsme v jednu chvíli chtěli podat žádost o rozvod. Ale teď, když emoce opadly, přestupky pominuly a my chceme jen klid a pohodu, všechno do sebe nějak zapadlo. Bydlíme v našem velkém bytě a máme kočku. Je to náš domácí mazlíček, oba ho s manželem milujeme, takže jsem se vším spokojená.

Ale z mého jediného syna je mi občas smutno. Je to hodný kluk. Už je dospělý. Ale vadí mi, jak se chová, když je poblíž jeho žena. Nevadí mi dobrý, zdravý vztah. Společné rozhodování a tak dále. Každé dvě hlavy nejsou jedna. Ale ne, když o všem rozhoduje jeden člověk, a to ještě navíc žena. Muž by měl být mužem. Hlavně můj syn.

Ondra a Natka se vzali před pěti lety. Je to chytrá holka, dokonce bych řekla mazaná. To nic není, v životě se jí to bude hodit. On je jednodušší, přímočařejší. Ale ani on není hloupý. Pracuje v kanceláři, nosí domů peníze, nemá žádné zlozvyky. Co víc si přát? Celkově asi průměrná rodina.

Naším svatebním darem mladému páru byl byt. Jednopokojový byt. Sice z druhé ruky, takže bylo třeba provést rekonstrukci. Ale okolí bylo velmi dobré a stavba slušná. Dobré bylo, že měli našetřené peníze a mladý pár provedl skvělou rekonstrukci podle svého vkusu. Předák byl manželův kamarád, takže vše probíhalo po známosti.

Obecně dáváme přednost hotovosti. Máme tedy trezor, do kterého odkládáme úspory, zatímco čekáme na důchod. Koneckonců, pak už budeme s manželem sami.

Dobře vím, že se o nás syn nebude moci postarat. Má rodinu, tam jdou všechny peníze. Kromě toho lidé dříve věřili v to, že dokud je člověk mladý, měl by pracovat. A teď lidé chtějí žít, dokud mají ještě sílu. A s tím, co bude ve stáří, si zatím hlavu nelámou. Proto jsou pro nás úspory takovým záchranným lanem.

Ale před rokem se mému synovi a jeho ženě narodily děti. Dvojčata. Z vnoučat mám samozřejmě velkou radost. Dokonce jsem ochotná s nimi prosedět celý večer. Zvlášť od té doby, co se dostali k tatínkovi: nekňourají, chovají se tiše. Krásné děti. Ale potřebují prostor.

Kdysi bych řekla, že dvoupokojový byt je pro takovou rodinu ideální. Ale současné standardy pro mladé lidi jsou podle mého názoru trochu přehnané. A tak se rodina rozhodla prodat byt a koupit dům. Myšlenka je to dobrá, ale musíte ji umět realizovat. Přece si nekoupí dům za cenu bytu. O těch procentech v bankách teď nevím.

Ale ukázalo se, že můj syn a snacha neměli v úmyslu jít do banky. Místo toho měli podle nich skvělý plán, v němž bylo na nás, na mně a na mém manželovi, abychom jim peníze dali. Vážně. Mysleli si, že prodáme náš byt a "půjčíme" jim peníze na koupi domu. Podle nich ne moc drahý.

Samozřejmě jsme odmítli. Navíc jsem dokonale pochopila, čí to byl nápad. Vždyť můj syn, když jsme spolu žili, si o peníze navíc ani neřekl. A teď najednou... Dejte mi peníze, rodiče, protože se musíme přestěhovat. Snacha se samozřejmě snažila. Byly žádosti, přemlouvání a dokonce i hádky. My jsme si však stáli za svým. Naše úspory se ještě budou hodit.

Nejzajímavější je, že ke snašiným rodičům se jim nechce. Jsem přesvědčená, že by s tím také nesouhlasili. A tady se dá trochu zahrát na city.

Ale my s manželem chápeme, že když teď uděláme ústupek a půjčíme si peníze, tak se jejich splácení nedožijeme. A kromě toho nám vyrostou vnoučata, těm přece taky musíme něco dát. To se nedá obejít. Jsme ještě mladí. Chceme si užívat života, cestovat a důstojně zestárnout. Mladí mají ještě spoustu času a my si musíme někdy odpočinout. A jak všichni víte, nic v životě není zadarmo.

Hlavní foto: planet