Netušila jsem, že se z obyčejné, nijak výrazné rodinné večeře stane skutečný cirkus. Právě jsem manželovi řekla, že nám docházejí peníze a dcera potřebuje na podzim nové boty.

- Jak vůbec hospodaříš s penězi? Peníze jsem ti dal před pár dny. Za co jsi je utratila? - agresivně se zeptal můj manžel.

Já se nehádám, on mi něco dal. Ale musím z nich platit účty, internet, nakupovat, kupovat různé kosmetické věci, šampon, zubní pastu. Za poslední penízky jsem koupila dceři a sobě kousek dortu. Řekla jsem to i manželovi.

- Musíš se naučit mít rozpočet a neutrácet nalevo a napravo. Můžeš se podívat po akcích nebo si něco nekoupit vůbec. Dám ti ještě nějaké další, ale tento měsíc už nic neuvidíš. Raději si to dobře naplánuj. - Manžel hodil bankovku na stůl, práskl dveřmi a odešel.

Tolik peněz by mi v životě nevydrželo ani týden. Ale jestli to byl manželův způsob, jak mě něco naučit, tak ať ví, že ani já nejsem žádná puťka. Za půl hodiny jsem sbalila dceřiny věci, matčino auto už stálo před domem. Vzala si vnučku k sobě na 1-2 týdny. Manželova tvrdohlavost a hrubost mi bránily v odchodu už od začátku těhotenství.

Jakmile jsem přišla o práci, připadal si jako dobrodinec. Pak přišly věty "proč neumíš šetřit", "kde utrácíš všechny peníze" a moje oblíbená - "já pracuji a ty sedíš doma, proč bych ti měl pomáhat".

Zpočátku jsem se velmi, velmi těšila na okamžik, kdy budu moci dceru poslat do školky. V té době moje maminka ještě nebyla v důchodu, takže se o vnučku nemohla starat.Rodiče mého manžela bydlí daleko od nás. Nedávno však maminka odešla z práce a já konečně cítila, že mohu jednat.

Našla jsem si práci na starém místě, kde mě přijali velmi vřele. Samozřejmě, že celostátní průměr není vrcholem mých snů, ale v této situaci jsem na sebe byla hrdá. Za pár dní jsem měla nastoupit do práce. A mezitím jsem si mohla vyřídit papíry a dokončit své podnikání. Takže jsem se šťastně vrátila domů, kde na mě čekal nespokojený manžel. Seděl u stolu, popíjel čaj a ve tváři měl pokřivený výraz. Neměl nic k jídlu. Peněz, které hodil na stůl, jsem se ani nedotkla, pořád tam ležely. Máma mi dala nějaké jídlo, abych neměla hlad.

- Co je to za show? Co se snažíš dokázat? - divil se můj muž.

- Vrátila jsem se do práce, pozítří začínám. A dcera zůstane u babičky, stýská se jí. Dobře víš, že šetřením nic nezmůžeš. Musím vydělávat peníze, abych uživila rodinu. - Odpověděla jsem nonšalantně.

- No vida, zaměstnanec roku - kuchyní se rozlehl sarkastický tichý smích. - Možná tak na toaletní papír, ale ne na jídlo. Večeře bude dnes večer?

- Ano, velká hostina - ukázala jsem mu sáček rýže. - Jen do toho, přidej se.

Přimhouřil oči, zavrtěl hlavou a odběhl do obchodu pro párky. A v noci řekl, že mi ta hloupost jen přitíží. Rozhodla jsem se nic neříkat. Nadcházející měsíc byl nabitý událostmi. Klid před bouří, pak hlasité hádky a rvačky. Matka mi ale hodně pomáhala. Starala se o dítě, takže nemusela sledovat, co se děje. Máma samozřejmě taky neschvalovala moje jednání, ale už jsem dost velká na to, abych se obešla bez rad a převzala odpovědnost za své činy.

Při práci na plný úvazek jsem si také našla další příjem na dálku. Mohu upřímně říci, že jsem pracovala velmi tvrdě a snažila se vše dělat důkladně. Přesto jsem měla poměrně dost času. Tuto práci jsem vzala vlastně kvůli lidem, celému týmu. Všichni jsou velmi přátelští a všechny jsem už znala. Pomohou radou, čajem a půjčí peníz, když je potřeba.

Ale manžel se mě pořád snažil přivést k rozumu. Vadilo mu, že jsem neustále mimo dům, všude je špína a nezvládám domácí práce. No a dítě jsem nechala u babičky v důchodu. Jaká byla moje reakce? Přimhouřila jsem oči, povytáhla obočí a řekla, já taky pracuju a jsem unavená. Proč musím všechno dělat sama?

- Kde údajně pracuješ? Piješ čaj s babama ve své chatrči a pak doma s chytrým obličejem brouzdáš po internetu. To je ale práce! Kde myslíš, že máš výplatu? - řekl můj muž posměšným tónem.

Všechno se změnilo, když jsem domů přinesla svůj první plat ze dvou zaměstnání. Pak jeho sarkasmus trochu pohasl. Moje výplata byla jen o pár tisíc korun nižší než jeho.

- Uvidíme, jak dlouho ti tvé nadšení vydrží. - S menší sebedůvěrou se manžel snažil ranit mé city.

Uplynuly čtyři měsíce. Dělala jsem, co jsem mohla, vylila jsem ze sebe sedmý pot. A teď je můj plat vyšší než manželův. Ne o moc, ale přesto vyšší. Všechno jsem sladila, naučila se vozit dceru do školky, uklízet a připravovat obědy. Většinu domácích prací jsem však doháněla o víkendech. Podařilo se mi do domácích prací zapojit i manžela. Zpočátku to bylo trochu obtížné, snažil se tvrdit, že muži neuklízejí

- A proč bys neměl uklízet ty?

- Protože já pracuju do úmoru a nosím domů peníze. - Další otřepaná fráze, která se opakuje už léta.

- Ano, až na to, že já také "dřu jako vůl". Ale pořád mám čas uklízet doma a starat se o dítě. Teď všechno spadlo na má bedra. A ty jsi údajně hlava rodiny?

Křičel tehdy tak, až si trhal hlas. Ale já jsem stejně tvrdohlavá. Dokud jsme si nebyli rovni, musela jsem to snášet. Ale teď se misky vah vyrovnaly. Už se nebudu podřizovat. Miluju ho a nechci naši rodinu v žádném případě zničit. Ale ani mu nedovolím, aby mě ponižoval.

Hlavní foto: planet