Máma nesouhlasila s tím, abychom bydleli s ní. Mohli bychom ji navštěvovat, ale to by bylo všechno. Říkala, že s námi nehodlá žít pod jednou střechou, i kdyby to mělo být dočasné řešení. Má své vlastní zvyky, takže přestěhování k ní by všechno změnilo.

S manželem jsme se právě vzali a začali šetřit na vlastní byt. Pronájmem bytu se to dělá velmi těžko. Buď bychom museli hladovět, nebo si moc neodkládat. Moje matka má třípokojový byt, kde žije sama. Když mi bylo sedmnáct, odstěhovala jsem se z domova a začala studovat.

Domů jsem se vracela jen občas, když jsem měla prázdniny nebo semestrální prázdniny.  Před šesti lety mi zemřel táta a máma zůstala sama. Protože tento byt zdědila, nemám na něj žádná práva. 

Ten byt jsem nepotřebovala, protože jsem byla vždycky nastavená na to, že bych si měla koupit vlastní byt, abych nebyla na nikom závislá a nemusela spoléhat na dědictví, které možná ani nebude.

Matka se mnou souhlasila, a proto mi nenavrhla, abych se k ní nastěhovala. Na druhou stranu, když jsem ji požádala, abychom se k ní s manželem na nějaký čas nastěhovali, abychom si našetřili na zálohu na koupi dvoupokojového bytu, odmítla. 

- Žila jsem příliš dlouho sama. Zvykla jsem si, mám svůj denní režim, klid a pohodu. Když se ke mně nastěhuješ, všechno se změní. Budeme se každý den hádat kvůli maličkostem. To nikdo z nás nepotřebuje.

To, co říkala moje matka, neznělo moc přesvědčivě. S manželem jsme chodili pozdě v noci, dokonce i o víkendech, protože jsme pracovali na částečný úvazek. Jak bychom mámu rušili? Nesnažili jsme se ji přesvědčit, když už to jednou odmítla, měla na to právo, protože byt patřil jí. Byt jsme si pronajali, i když nám moc nevyhovoval.

Tchánovci nám nabídli, abychom se k nim nastěhovali, ale oni mají dvoupokojový byt, kde stále bydlí manželův mladší bratr, který ještě studuje. Tchyně řekla, že manželův bratr bude spát v kuchyni a my si vezmeme jeho pokoj. Rozhodli jsme se odmítnout. Takové řešení by nám bylo nepříjemné.

Podařilo se nám to. Našetřili jsme na zálohu, samozřejmě jsme se rozhodli pro hypotéku, a pak jsme se přestěhovali. Měli jsme dvě děti. Podařilo se nám vyměnit náš dvoupokojový byt za větší třípokojový. 

Nějakou dobu jsem s matkou po jejím odmítnutí neudržovala kontakt, ale časem jsme s ní začaly mluvit, přece jen to byla moje matka. Jezdila za svými vnoučaty, někdy je brala s sebou, někdy jsem za ní jezdila já. Manžel za ní nejezdil, nechtěl s ní udržovat kontakt, protože jí to nedokázal odpustit.

V poslední době začala matka říkat divné věci. Je už starší, od loňského roku je v důchodu a doma se cítí osamělá a nějak nesvá. Je ráda, když ji navštíví vnoučata. Když však přijdou domů, cítí se maminka opět osamělá.

Abych byla upřímná, nechápala jsem, kam tím míří, a tak mi maminka rovnou řekla, že se chce nastěhovat zpátky k nám. Důvodem nebyla jen osamělost. Její důchod je příliš malý na to, aby mohla žít normální život, a nechce začít šetřit. Přemýšlela tedy o tom, že by svůj třípokojový byt pronajala a bydlela s námi. 

Byla jsem okamžitě proti, ale slíbila jsem, že si o tom s manželem promluvím. Jak se dalo očekávat, manžel byl kategoricky proti tomu, aby se tchyně nastěhovala.

- Není nemocný, dokáže se o sebe postarat a už léta je zdravý. Copak nemá dost peněz? Ať jde pracovat nebo ať se naučí šetřit, ale bydlet s námi nebude. Když jsme neměli kde bydlet, nepustila nás k sobě, její samota pro ni byla cennější, tak ať si ji užívá.

Byla jsem stejného názoru a řekla jsem o tom matce. Matka kontrovala, že to nečekala a že mi dává šanci si to rozmyslet, jinak bych zůstal bez dědictví. Smířila jsem se s tím, že dědictví nedostanu, takže si s tím vůbec nedělám starosti.