„Mně i manželovi je padesát let, ale nemáme vlastní byt. Bydlíme v třípokojovém bytě, ale kromě mě, manžela a našeho syna tu žijí i manželovi rodiče. Od samého začátku jsem s nimi neměla dobré vztahy. Proto spolu nekomunikujeme. Něco takového se stává často. Žijeme pod jednou střechou, ale nemluvíme spolu.“ - vypráví Tereza.

Zpočátku jsme se s tím snažili něco dělat. Manžel navrhl rodičům výměnu bytu, ale ti s tím nesouhlasili. Nejdřív říkali, že za ty peníze by v tak dobré lokalitě žádný byt nesehnali. Pak přišli s dalšími důvody. Postupem času přestali přicházet vůbec s ničím - je to náš byt, neprodáme ho.

Jestli se vám nelíbí, můžete se odstěhovat. Neměli jsme kam jít, tak jsme zůstali v tomhle bytě. Zvykli jsme si na určité věci. Přestala jsem počítat s tím, že by se mohlo ještě něco změnit. Nejvíce se toho obával náš syn. Teď je mu šestadvacet, je dospělý.

Jak si může zařídit soukromý život, když žije v takových podmínkách? S jednou dívkou chodil přes rok, ale rozešli se, protože ji nemohl ani pozvat domů. Ona si myslela, že něco skrývá, tak se s ním přestala stýkat a našla si někoho jiného.

Nyní má vztah s krásnou dívkou. Jmenuje se Nikola, je z jiného města a přijela sem studovat. Rodiče jí koupili byt, když byla ve druhém ročníku univerzity, aby se nemusela neustále stěhovat z jednoho bytu do druhého a mohla se soustředit na studium.

Brzy si uvědomili, že jde o vážný vztah. Nastal čas seznámit se s Nikolinými rodiči, ale nevěděli jsme, jak na to nejlépe jít. Náš vztah s manželovými rodiči je složitý. Navíc byt nebyl zrekonstruovaný od doby, kdy jsem se do něj nastěhovala. Všichni si mysleli, že se jich to netýká.

Koneckonců, není vhodné setkávat se s svatkou a svatem na neutrální půdě. Co si o nás pomyslí? Když je pozveme do cizího bytu, pravda nakonec vyjde najevo taky. Dejte jim hned vědět, jaká je situace.

Když překročili práh našeho bytu, nebylo možné si nevšimnout zklamání v jejich tvářích. U stolu Nikolin otec okamžitě prohlásil, že jeho dcera si našeho syna nevezme. Řekl, že člověk, který nemá kde bydlet, nebude schopen dceru uživit.

My jsme naopak navrhli, aby snoubenci žili odděleně, protože Nikola má vlastní byt. Zavázali jsme se, že jim finančně pomůžeme. Nikolin otec odpověděl, že jeho dcera almužnu nepotřebuje.

Konverzace se zjevně nedala udržet, takže jsme s manželem nevěděli, co máme říct. Zdálo se, že se nedá nic dělat. Když jsem šla do kuchyně, Nikolina matka, která celou dobu mlčela, mě následovala. Okamžitě se mě snažila utěšit a prosila mě, abych se neurážela na to, jak se její manžel chová.

Podle ní je nejdůležitější, že se její dcera i náš syn mají velmi rádi. A podmínky, ve kterých nyní žijeme, nejsou velkým problémem. Ukázalo se, že Nikolini rodiče byli kdysi v podobné situaci. Proto se žena před jedenácti lety rozhodla odjet do zahraničí, aby si vydělala peníze.

Tímto způsobem si nejprve vydělala peníze na byt pro sebe a svého manžela a poté mohla koupit byt pro svou dceru..... Budoucí svatka mi řekla, že se za měsíc a půl opět chystá do Itálie, kde se stará o starší ženu.

Navrhla mi, abych jela s ní, a slíbila, že mi pomůže najít podobnou práci v této oblasti. Začala jsem o tom přemýšlet. Možná bych opravdu měla jet? Jen je škoda, že bych se musela vzdát své práce tady.

„Na druhou stranu, v našem městě toho moc nevyděláš, za to si můžeš vydělat v zahraničí. Synovi to pomůže, aby mu nikdo nevyčítal, že bydlí v cizím bytě.“ - uvažuje žena.