Myslela jsem si, že je to jen někdo podobný. Tak jsem si to namluvila. Ale když se na mě podíval a řekl: "Anno?", všechno se vrátilo - vůně toho léta, zvuk jeho hlasu, to, jak mě líbal na krk, když se nikdo nedíval.

Stála jsem jako přimražená, s nákupními taškami v ruce, uprostřed nákupního centra, a dívala se na muže, který byl mojí první láskou. A mým největším "co by bylo, kdyby…".

Mně bylo tehdy sedmnáct, jemu osmnáct. Chodili jsme spolu celé gymnázium, prožívali svoje první chvíle: první držení za ruku, první tanec na školním večírku, první slzy po hádce.

Myslela jsem, že spolu zůstaneme navždy. On říkal, že jakmile udělá řidičák, vezme mě k moři a už mě nikomu nedá. Ale život měl jiné plány než my.

Jeho rodiče odjeli do Německa a vzali ho s sebou. Sliboval, že bude psát. Psali jsme si rok. Pak méně často. A nakonec vůbec. Já šla na vysokou, poznala Marka - byl milý, rozumný, spolehlivý.

"Dobrý kandidát na manžela," říkávala moje máma. Vzali jsme se, narodily se nám dvě děti. Práce, dům, hypotéka. Normální život. Jen občas, když jsem byla sama, se mi v hlavě promítaly obrazy toho kluka. Občas se mi zdál jeho smích.

A teď stál přede mnou. V kabátu, se šedinami ve vlasech, s tou samou jiskrou v očích. A s prstenem na ruce. "Náhoda?" zeptal se. Přikývla jsem. "Možná, ale krásná."

Sedli jsme si do kavárny. Pili jsme čaj, jako by těch třicet let vůbec nebylo. Vyprávěl mi, že žije v Mnichově, vede firmu, má manželku a dospělou dceru. "A ty?" zeptal se. Řekla jsem, že jsem dva roky rozvedená, že děti už vyletěly z hnízda, že mám víc času… a víc prázdna.

Nevím, kolik času uplynulo. Povídali jsme si, jako bychom chtěli dohnat všechno, co jsme nestihli. Smál se mým historkám, já se dojímala těmi jeho. Nakonec se podíval na hodinky. "Musím jít. Ale… možná se ještě uvidíme?" Místo odpovědi jsem vzala tužku a napsala svůj telefon na ubrousek. Usmál se. A odešel.

Myslela jsem, že nezavolá. Ale zavolal. Druhý den. A pak znovu. Scházeli jsme se každý týden, vždycky na neutrální půdě: procházka, káva, výstava. Nic víc. Ale všechno bylo mezi řádky.

Věděla jsem, že by se to nemělo dít. Byl ženatý. Neptala jsem se, jestli je šťastný. Odpověď jsem viděla v tom, jak se na mě dlouze dívá v tichu, jak se dotýká mé paže, jak říká: "S tebou se cítím jako tehdy."

Jednoho dne jsem řekla: "To nemá smysl, Pavle." A on odpověděl: "Má. I kdyby jen na chvíli."

A tehdy mi došlo. Nešlo o návrat do minulosti. Šlo o to, že někdy potkáme někoho ne proto, abychom začínali znovu, ale abychom něco uzavřeli důstojně. Abychom si potvrdili, že jsme opravdu byli důležití. Že jsme si tu mladickou lásku nevymysleli.

Naše setkání skončila stejně tiše, jako začala - bez dramat, bez velkých slov. Prostě jednoho dne nezavolal. A já také ne.

Dnes, když si vzpomenu na Pavla, usměju se. Protože to bylo nejkrásnější překvapení mého dospělého života. A důkaz, že srdce si pamatuje - i tehdy, když hlava už dávno zapomněla.