V noci naší výročí se vrátil pozdě. Tu noc jsem seděla v obýváku při zhasnutém světle a mezi prsty točila skleničku s nedopitým vínem. Hodiny odbíjely další minuty a já slyšela jen tikot a své vlastní zrychlené srdce.

Když jsem konečně zaslechla klíč v zámku, vstala jsem. Vešel dovnitř, jako by se nic nestalo, ale vzduchem se okamžitě rozlila vůně drahého, těžkého parfému. Nikdy jsem takový nepoužívala.

"Zdržel jsem se, protože…" začal, ale zmlkl, když uviděl můj pohled. A tehdy jsem už věděla. Nebylo třeba jediného slova. V té sladké, cizí vůni bylo všechno, čeho jsem se poslední měsíce bála.

Ještě pár hodin předtím jsem chystala večeři. Svíčky. Jeho oblíbenou pečeni. Salát, který dělám jen při výjimečných příležitostech. Čekala jsem, protože výročí pro mě pořád něco znamenala. I po tolika letech. Myslela jsem, že i když se toho tolik změnilo, tenhle den bude jen náš. Ale napsal, že přijde později. "Důležité věci ve firmě."

Viděla jsem, jak odkládá kabát a uhýbá pohledem. Jak vytahuje mobil, aby ho vzápětí schoval hluboko do kapsy, jako by se bál, že zazvoní ve špatnou chvíli. Neudržela jsem to.

"Kdo to je?" zeptala jsem se tiše, hlas se mi třásl.

Dlouho se na mě díval. "Nikdo, o kom bys měla vědět."

To byl okamžik, kdy ve mně něco prasklo. Šla jsem do ložnice. On zůstal v obýváku. Přes zavřené dveře jsem slyšela jeho dech, šustění na stole. Když jsem po chvíli vyšla, uviděla jsem jeho telefon - ležel na kuchyňské lince, odemčený, jako by tam byl záměrně. Na displeji svítila jediná zpráva: "Už se mi stýská." A pod ní jméno.

Byla to ona. Ta, o které jsem už někdy slyšela v řečech známých, ale nikdy jsem ji nebrala vážně. Kolegyňka z práce. O pár let starší než já, vždy perfektně oblečená, vždy s úsměvem.

Ještě tu stejnou noc jsem si zabalila pár věcí a odjela k sestře. Ne proto, že bych hned chtěla ukončit manželství. Ale protože jsem potřebovala prostor. Potřebovala jsem dýchat bez strachu, že každé jeho slovo bude lež.

Další dny byly jako chůze po tenkém ledě. Volal mi, psal, prosil o rozhovor. Nepřijala jsem to hned. Nakonec jsme se sešli v malé kavárně, kam jsme kdysi chodili na rande. Vypadal vyčerpaně.

"Nebyl to vážný vztah," řekl. "Chtěl jsem se cítit mladší, jinak… ale pochopil jsem, že jsem jen utíkal."

Poslouchala jsem ho a cítila směs vzteku a smutku. Věděla jsem, že nesmím předstírat, že se nic nestalo. Zrada není jen o těle. Je hlavně o zradě důvěry.

Uběhly tři měsíce. Vrátil se domů. Řekl, že to ukončil, že chce bojovat za nás. Souhlasila jsem, že to zkusíme - ale nastavila jsem hranice, které jsem dřív neměla odvahu pojmenovat.

Protože jsem pochopila něco zásadního: i po letech manželství musí mít člověk odvahu odejít, pokud někdo pošlapává jeho city. A když se vrátí - tak jen podle vlastních pravidel. A se vztyčenou hlavou.