Obyčejné úterý, šestnáct čtyřicet, klíče ještě teplé v dlani. Déšť bubnoval do deštníku, boty nechaly mokré stopy na rohožce.

Myslela jsem jen na to, že si svléknu kabát, postavím vodu na čaj a na chvíli si lehnu s telefonem, než se děti vrátí z kroužků. Vchodové dveře zavrzaly jako vždy, když jsem je lehce odstrčila bokem.

A pak ten zvuk.

Smích. Jasný, perlivý, ženský - takový, jaký jsem ze svého hrdla v tomhle bytě nikdy nevydala. Ztuhla jsem v půlce kroku, deštník pořád odkapával na podlahu. Na vteřinu jsem si myslela, že je to rádio nebo televize puštěná v obýváku. Ale smích se ozval znovu, teď s lehkým povzdechem, jako by někdo právě dopověděl něco opravdu vtipného. A pak jsem uslyšela druhý hlas - hluboký, mužský, bolestně známý. Můj manžel.

Srdce mi vyletělo do krku tak silně, že jsem na chvíli nemohla polknout.

Šla jsem po špičkách. Podlaha na chodbě zrádně zavrzala, ale oni neslyšeli - smáli se dál. Světlo z kuchyně padalo na podlahu v dlouhém, teplém obdélníku. Zastavila jsem se těsně před prahem, ruka se mi sama sevřela na zárubni.

Na lince leželo moje oblíbené prkénko - to s vyrytým nápisem „S láskou od babičky“. Na něm nakrájená rajčata a mozzarella. Vedle dvě sklenky vína, ještě nedotčené. A u stolu - ona.

Seděla zády ke mně, v mém starém šedém svetru, který jsem ráno nechala přehozený přes opěradlo židle. Vlasy měla rozpuštěné, rezavé prameny jí padaly na ramena. Můj manžel stál vedle ní, opřený bokem o linku, a díval se na ni tak, jak se kdysi díval na mě - s tím samým měkkým, líným úsměvem.

„No tak řekni, vážně si myslíš, že si toho nikdo nevšimne?“ zasmála se a odhrnula si vlasy.

„Nikdo,“ odpověděl tiše. „Ona se dnes vrací až po sedmé.“

V tu chvíli mi deštník vypadl z rukou. Dopadl s rachotem na podlahu. Oba se otočili současně.

Ticho, které nastalo, bylo husté jako dehet. Manželova tvář nejdřív zbledla, pak zčervenala - během vteřiny prošel všemi stádii paniky. Ona jen nadzvedla obočí, jako by jí někdo přerušil oblíbený seriál. Nevstala. Jen se lehce zaklonila na židli, aby si mě lépe prohlédla.

„Miláčku…“ začal a udělal krok ke mně. Hlas se mu třásl, ale snažil se znít normálně. „To není tak, jak si myslíš.“

„A jak si myslím?“ zeptala jsem se klidně. Sama jsem se svému hlasu divila. Zněl cize, ploše, jako by patřil někomu jinému.

Konečně vstala. Pomalu, s grácií. Jedním pohybem si svlékla můj svetr a hodila ho na opěradlo židle, jako by to byl starý hadr. Pod ním měla černý výstřih - takový, jaký bych si já nikdy nevzala. Přišla blíž a zastavila se půl metru ode mě.

„Ahoj,“ řekla. „Jsem Klára. Myslím, že už víš.“

Nepodala mi ruku. Jen se mi dívala přímo do očí, bez studu, bez rozpaků. Jako bych já byla vetřelec v její kuchyni.

Manžel ji chytil za paži.

„Kláro, prosím…“

„Co prosím?“ odsekla, aniž ze mě spustila oči. „Obě víme, jak to skončí.“

V tu chvíli ve mně něco prasklo. Ne nahlas, ne s křikem. Tiše, jako stará žárovka, která zhasne bez prasknutí.

„Vypadněte,“ řekla jsem.

Otevřel ústa, ale zvedla jsem ruku.

„Oba. Okamžitě.“

Klára pokrčila rameny, vzala kabelku z linky. Manžel se na mě podíval prosebně.

„Děti se vrátí za hodinu…“ zašeptal.

„Vím,“ odpověděla jsem. „Proto máte pět minut, abyste se oblékli a odešli. Zbytek jim vysvětlíš sám.“

Neodporovali. Klára odešla první, podpatky jí klapaly po chodbě. On se zastavil ve dveřích kuchyně a naposledy se na mě podíval.

„Promiň,“ řekl tiše.

Neodpověděla jsem. Jen jsem se dívala, jak za sebou zavírá dveře. Pak jsem si sedla na podlahu. Déšť dál bubnoval na parapet. Na lince stály ty dvě sklenky vína - nedotčené, rudé, absurdně krásné. Vzala jsem jednu do ruky. Voněla po černém rybízu a po něčem ostrém, cizím.

Nevypila jsem ji. Jen jsem obsah vylila do dřezu. Druhou taky. Pak jsem pustila vodu a dívala se, jak červené pramínky mizí v odpadu. Děti přišly přesně v sedmnáct čtyřicet pět. Zuzka vběhla první, mokré vlasy, úsměv od ucha k uchu.

„Mami, leje jak z konve! Kde je táta?“

„Táta… musel odjet,“ řekla jsem. Hlas se mi nezlomil. „Na pár dní.“

Kuba se zamračil.

„Zase?“

„Ano. Zase.“

Udělala jsem jim chleba. Rajčata a mozzarella ležely na prkénku - nakrájené rovně, pečlivě. Jedli jsme mlčky. Jen rádio potichu hrálo nějaké staré hity.

V noci, když děti spaly, sedla jsem si ke kuchyňskému stolu. Otevřela notebook. Do vyhledávače jsem napsala: „jak se rozvést, když má manžel milenku“. Scrollovala jsem hodiny. Četla o výživném, o péči o děti, o tom, jak to říct rodičům. V jednu chvíli mi začaly téct slzy - ne nahlas, ne hystericky. Prostě tekly, kapaly na klávesnici.

Ráno jsem se probudila s tváří přilepenou ke stolu. Slunce svítilo do kuchyně, déšť ustal. Na lince ležel lístek - ten samý, na který jsem včera psala nákup. Vedle někdo dopsal tiskacím písmem:

„Miluju tě. Promiň. Večer se vrátím, promluvíme si.“

Podepsán: Marek. Roztrhala jsem papír napůl. Pak na čtvrtiny. Pak na konfety. Nevrátil se večer. Nevrátil se ani další den. Po týdnu poslal zprávu: „Potřebuju čas. Pro nás všechny.“

Neodepsala jsem.

Místo toho jsem šla za advokátem. Pak do banky. Pak jsem sbalila jeho věci do pytlů na odpadky - košile, boty, tu zatracenou bundu s kapucí, co nosil na „víkendy s klukama“. Všechno jsem odnesla do sklepa.

Děti se ptaly. Lhala jsem. Říkala jsem, že je táta na služebce. Že se brzy vrátí. Zuzka někdy v noci plakala. Kuba dělal, že je mu to jedno, ale viděla jsem, jak každý večer kontroluje telefon.

Uplynuly tři měsíce. Jednoho dne zavolal.

„Můžeme se sejít?“ zeptal se. Hlas měl unavený, jako by zestárl o deset let.

„Ne,“ odpověděla jsem.

„Prosím. Musím ti něco říct.“

„Řekni to do telefonu.“

Ticho. Dlouhé.

„Klára je těhotná,“ řekl nakonec. „Je to moje.“

Něco ve mně umřelo. Ne dramaticky. Prostě zhaslo, jako svíčka, kterou někdo sfoukl.

„Gratuluju,“ řekla jsem. „Budeš mít nový život.“

Zavěsila jsem. Pak jsem šla do koupelny. Postavila se před zrcadlo. Dívala se na sebe dlouho. Na vrásky u očí, na šedivý pramen, kterého jsem si dřív nevšimla. Na rty, které se kdysi smály častěji.

A poprvé od toho úterý jsem se usmála. Ne široce. Ne radostně. Ale opravdově. Protože jsem pochopila, že to už není náš domov s ním. To je můj domov. S dětmi. S deštěm na parapetu. S prkénkem „S láskou od babičky“.

A že já tady zůstávám. A on - ne.