Nůž mi vypadl z ruky, když jsem uviděla Tomáše, jak vchází do kuchyně s kufrem. Ne s taškou. S kufrem. Tím velkým, na kolečkách, který jsme brali na dovolenou. Kapr ležel na prkénku a já ho zrovna dočišťovala.
„Co děláš?“ zeptala jsem se a dívala se střídavě na něj a na kufr. „Vždyť za hodinu přijedou tvoji rodiče. Boršč je skoro hotový…“
„Nepřijedou,“ přerušil mě. „Zrušil jsem to.“
Utřela jsem si ruce do utěrky. V obýváku blikala světýlka na stromečku. Na stole bylo prostřeno pro šest lidí — bílý ubrus, babiččin porcelán, jedno místo navíc pro pocestného.
„Tomáši, nerozumím. Ty jsi zrušil Štědrý večer?“
„Odcházím, Anno,“ řekl a díval se někam nad moje rameno. „Už nemůžu dál předstírat.“
Předstírat. To slovo mezi námi viselo jako něco cizího.
„Předstírat co?“
„Že jsem šťastný. Že to všechno má smysl. Že…“ odmlčel se, podíval se do podlahy. „Že tě miluju.“
Sedla jsem si na židli, protože se mi podlomila kolena. Ve vzduchu byl cítit boršč, houbové zelí, perníčky. Dvacet Štědrých večerů. Dvacet let.
„Ty mě nemiluješ,“ zašeptala jsem. Ne jako otázku. Jako opakování něčeho, co jsem nedokázala pochopit.
„Promiň,“ řekl jen.
A odešel. Na Štědrý den. Nechal mě s kaprem na prkénku a stolem prostřeným pro šest lidí. První hodinu jsem seděla bez hnutí. Dívala se na toho kapra. Na nůž na podlaze. Na utěrku ve svých rukou. Pak jsem vstala. A dokončila filety.
Nevím proč. Možná proto, že dvacet let jsem dělala to, co bylo potřeba. Možná proto, že můj mozek ještě nestihl dohnat to, co se právě stalo.
Dala jsem rybu do lednice. Umyla prkénko. Zvedla nůž.
Zazvonil telefon. Jeho matka.
„Aninko, Tomáš volal, že rušíte Štědrý večer. Stalo se něco? Je někdo nemocný?“
„Ano,“ slyšela jsem svůj hlas, podivně klidný. „Tomáš odešel. Řekl, že mě nemiluje. A že mě nikdy nemiloval.“
Ticho na druhé straně bylo dlouhé.
„Co to říkáš?“ zašeptala nakonec. „To není možné. Tomáš tě zbožňuje. Vždycky…“
„Předstíral,“ dořekla jsem za ni. „Dvacet let předstíral.“
Zavěsila jsem dřív, než začala plakat.
Tu noc jsem prohledala celý byt. Hledala jsem stopy. Důkazy. Cokoli, co by mi řeklo, jak jsem si toho mohla nevšimnout. Našla jsem naše svatební fotografie. Díval se na mě s takovou něhou. Nebo ji předstíral? Předstíral už tehdy?
Přání k narozeninám. „Milované ženě.“ „Mé jediné.“ Byla to všechno lež?
Přemýšlela jsem, kdy se to stalo. Kdy přestal? Nebo nezačal nikdy? Možná jsem si tu lásku jen namluvila. Možná jsem viděla to, co jsem chtěla vidět.
Pamatuju si naši první schůzku. Kino, pak procházka. Políbil mě pod lampou a řekl: „Myslím, že jsem se zamiloval.“ Myslím. Ne „jsem si jistý“. Myslím.
Bylo to tam. Od začátku. Ten stín pochybnosti.
A já ho neviděla. Nebo vidět nechtěla.
Ráno přišla moje sestra Magda. Nevolala, prostě přijela. Objala mě a plakala. Já nemohla.
„Jak to mohl udělat,“ opakovala. „Na Štědrý den. Jak to mohl udělat.“
Seděly jsme v kuchyni. Stromek v obýváku pořád blikal.
„Víš, co je nejhorší?“ řekla jsem nakonec. „Že jsem se ptala. Před rokem, před dvěma. ‘Tomáši, je mezi námi všechno v pořádku?’ A on říkal: ‘Samozřejmě. Proč se ptáš?’ A já mu věřila.“
„Měla jsi právo věřit,“ stiskla mi ruku. „Jste manželé.“
„Byli jsme.“ Podívala jsem se na prsten. „Nebo jsem byla jen já. On… on byl herec, který hrál manžela.“
Magda začala mluvit o právníkovi, o majetku. Ale já ji přestala vnímat.
Protože jsem si najednou uvědomila jednu věc. Po všechny ty roky, kdy jsem já budovala domov, rodinu, budoucnost — on byl jen přítomný. Fyzicky. Ale ne srdcem. A nejděsivější bylo, že jsem neměla jedinou vzpomínku, která by tomu odporovala. Ani jeden moment, kdy bych mohla říct: „Tady mě určitě miloval.“
Možná mě opravdu nemiloval. Nikdy. Uplynul týden. Tomáš nevolal. Já taky ne. Přišla jeho matka. Plakala, říkala, že tomu nerozumí. Že ho vychovala jinak. Že je to její vina.
„Není to vaše vina,“ řekla jsem. „Je to jeho volba. Dvacetiletá volba.“
Položila jsem prsten na stůl. Ne demonstrativně. Prostě jsem ho sundala. Najednou byl příliš těžký.
Kamarádky volaly, ptaly se, co můžou udělat. Ale co? Opravit dvacet let? Vrátit čas? Přinutit ho, aby mě miloval?
To nejde. Dnes je to měsíc. Tomáš poslal SMS: „Musíme probrat formality.“
Formality. To jediné zbylo z dvaceti let.
Neodepsala jsem hned. Seděla jsem na tom samém místě jako na Štědrý den. V kuchyni, u stolu.
A poprvé po měsíci jsem cítila něco jiného než prázdno.
Vztek.
Zlost.
Jak si dovolil. Jak si dovolil ukrást mi dvacet let. Dovolit mi věřit, plánovat, snít o stáří ve dvou. Jak si dovolil dívat se mi každé ráno do očí a předstírat.
Napsala jsem mu.
„Dobře. Ale já ti taky musím něco říct. Dvacet let jsem si myslela, že jsi slušný člověk. Ukázalo se, že jsem se mýlila. Takže jsme si asi kvit.“
Odeslala jsem to.
A poprvé po měsíci jsem měla pocit, že dýchám.
Nevím, co bude dál. Jestli to zvládnu. Jestli ještě někdy někomu dokážu věřit.
Ale vím jedno.
Už nikdy nebudu žít ve lži. I kdyby pravda bolela. I kdyby samota byla děsivá.
Protože dvacet let s někým, kdo tě nemiluje, je horší než rok o samotě.
Stromeček už nebliká. Sundala jsem ho týden po Novém roce. Babiččin porcelán jsem uklidila zpátky do kredence.
Dům je prázdný. Tichý.
Ale poprvé za dvacet let je v něm pravda.
A to bude muset stačit.
