Vzala jsem si jeho bundu, protože se ochladilo. Vyšla jsem jen na chvíli na balkon, bez plánu, bez přemýšlení — spíš ze zvyku než z potřeby. Bunda visela na opěradle židle, ještě teplá, voněla jím a venkovním vzduchem.
Strčila jsem ruce do kapes a tehdy jsem nahmatala papír. Nejdřív účtenku. Tenkou, přeloženou napůl, lehce pomačkanou. Klenotnictví. Název obchodu mi nic neříkal, ale datum bylo včerejší. I hodina. Přesně ta, kdy mi psal, že „zůstal zaseknutý v práci“ a přijde později.
Chvíli jsem stála bez hnutí, s lístkem v prstech, jako by to byl omyl. Jako by ho do té bundy vložil někdo jiný. Pak jsem vytáhla ještě něco. Malý lísteček, psaný rukou.
„Děkuju za včerejšek.“
Písmo bylo ženské. Pečlivě zaoblená písmena, žádný spěch. Nebyl tam podpis. Nemusel být. Z balkonu šel chlad, z bytu teplé světlo. Někde uvnitř telefonoval, tiše se smál. A já držela v ruce důkaz, že včerejší večer patřil někomu úplně jinému, než jsem si myslela.
Svlékla jsem bundu z ramen a vrátila se dovnitř. Položila jsem ji na židli tak, jak visela předtím, jako by se nic nestalo. Účtenku i lísteček jsem zastrčila do kapsy svetru. Ruce jsem měla studené, ale nebylo to z balkonu. Chvíli jsem stála na chodbě a poslouchala jeho hlas z obýváku. Mluvil uvolněně, bez napětí. Jako člověk, který nemá co skrývat.
Sedla jsem si do kuchyně. Na stole stál nedopitý čaj, na lince talíř po večeři. Obyčejný večer. Vzala jsem účtenku a opatrně ji narovnala, jako by se mohla rozpadnout. Zlato. Cena, která nebyla „na náušnice pro kolegyni z práce“. Znám ho roky. Vím, kdy lže, i když to dělá dobře. Lísteček jsem položila vedle. Dva kusy papíru, které k sobě patřily.
Přišel do kuchyně o chvíli později. Opřel se o futra a zeptal se, jestli chci čaj. Zavrtěla jsem hlavou. Podíval se na mě pozorněji, jako by něco cítil, ale ještě nevěděl co.
„Zima na balkoně?“ zeptal se.
„Ano,“ odpověděla jsem. „Vzala jsem si tvoji bundu.“
Nehnul se. Dokonce se usmál. Pak mu pohled sklouzl na stůl. Na účtenku. Na lísteček. Úsměv zhasl, jako když někdo zhasne světlo.
„Není to tak, jak si myslíš,“ řekl automaticky.
Nezvýšila jsem hlas. Nebylo třeba.
„Včera jsi byl v práci,“ připomněla jsem mu. „Alespoň jsi to napsal.“
Sedl si naproti mně. Vzal účtenku do ruky, jako by ji mohl vysvětlit samotným dotykem.
„To je dárek,“ řekl. „Nic víc.“
„Pro koho?“ zeptala jsem se.
Zaváhal. Na vteřinu. To stačilo.
„Pro někoho, kdo píše ‚děkuju za včerejšek‘,“ dodala jsem.
Mlčel. V tom tichu jsem slyšela hodiny i vlastní dech. Čekala jsem. Ne na pravdu — ale na to, jestli bude mít odvahu ji vyslovit.
„Scházíme se teprve krátce,“ řekl nakonec. „Nic to neznamená.“
Přikývla jsem. Tu větu jsem ve svém životě slyšela už mockrát — jen nikdy nebyla namířená na mě.
„Znamená,“ odpověděla jsem. „Pro mě znamená.“
Začal mluvit. O tom, že se to „nějak stalo“, že to neplánoval, že mi nechtěl ublížit. Že je to „jen chvilka“, že „už přemýšlel, jak to ukončit“. Poslouchala jsem, ale slova po mně klouzala. Viděla jsem obraz včerejšího večera, který v jeho verzi neexistoval: klenotnictví, výběr, rozhodnutí. Lísteček psaný bez spěchu.
„Víš, co je nejhorší?“ zeptala jsem se, když skončil. „Že to nebyl impuls. To byl plán.“
Neodporoval.
Tu noc spal na gauči. Já v ložnici, se zamčenými dveřmi. Neplakala jsem. Ležela jsem a přemýšlela, jak dlouho lze nevidět cizí stopy ve vlastním domě. Jak snadno si člověk zvykne na polopravdy.
Další dny jsem chodila v tichu. Snažil se být přítomný, ochotný, opatrný. Nosil květiny, nakupoval, mluvil tiše. Jako by změna tónu mohla změnit význam událostí. Já si v hlavě balila naše společné roky, jeden po druhém, a zkoumala, které z nich jsou skutečné.
Nakonec jsem řekla, že musí odejít. Neprotestoval. Sbalil se za hodinu. Vzal si to nejnutnější. Zbytek nechal, jako by to bylo „jen na chvíli“.
Zůstala jsem sama s tichem, které bylo jiné než dřív. Těžší, ale poctivé. Lísteček jsem vyhodila. Účtenku jsem schovala do zásuvky. Ne jako důkaz — ale jako připomínku, že existují hranice, které se nepřekračují.
Ubíhaly týdny. Volal. Psal. Nejdřív denně, pak méně. Omlouval se. Říkal, že to byla chyba, že to ukončil, že se chce vrátit. Sešli jsme se jednou, v kavárně. Vypadal unaveně. Mluvil o prázdném bytě, o tom, že mu všechno připomíná domov.
„A já?“ zeptala jsem se.
„Tebe taky,“ odpověděl. „Nejvíc.“
Dívala jsem se na něj a myslela na účtenku, na cenu, na volbu. Na to, že jsou dárky, které se kupují s myšlenkou na budoucnost. A že já nechci být něčí alternativou.
„Nevrátíš se,“ řekla jsem klidně.
Chtěl ještě něco dodat, ale věděl, že je konec rozhovoru.
Večer jsem znovu vyšla na balkon. Byla zima. Oblékla jsem si vlastní svetr. V kapse nebylo nic, co by mi nepatřilo. Chvíli jsem tam stála, dýchala chladný vzduch — a poprvé po dlouhé době jsem cítila, že jsem to já, kdo rozhoduje, co bude dál.
