Manželův telefon ležel na kuchyňské lince a vibroval. Pavel byl ve sprše a já zrovna míchala omáčku k obědu.

Zvedla jsem to, aniž bych se podívala na displej. Myslela jsem, že je to můj - naše telefony byly podobné, černé, stejný model.

„Haló?“

„Miláčku,“ ozval se ženský hlas, teplý, důvěrný, „v kolik dnes přijdeš?“

Ruka s vařečkou mi ztuhla ve vzduchu.

„Prosím?“

„No ptám se, v kolik budeš. Mám připravit večeři na osm, nebo na devět? Víš, že nemám ráda, když ti to vystydne.“

Pátek. Dnes byl pátek.

„Promiňte,“ zašeptala jsem, „kdo volá?“

Ticho. Pak nervózní smích.

„Děláš si srandu? Pavle, to jsi ty?“

„Ne. Tady Pavlova žena.“

Druhé ticho. Delší. Slyšela jsem, jak ta žena zadrhla dech.

„Do prdele,“ vydechla - a zavěsila.

Stála jsem a dívala se na displej. „Aneta - práce“, svítil název kontaktu. Práce. Uložil si ji jako „práce“.

Pavel vyšel z koupelny jen v ručníku, usměvavý.

„Co vaříme?“

Podala jsem mu telefon.

„Volala Aneta z práce,“ řekla jsem klidně. „Ptala se, v kolik dnes přijdeš. A jestli má večeři chystat na osm, nebo na devět.“

Úsměv mu z tváře zmizel, jako když sfoukneš svíčku.

„Kačko… já…“

„Pátky,“ přerušila jsem ho. „Všechny ty pátky. Přesčasy. Schůzky s klienty. Školení.“

Sesunul se na židli. A tehdy mi to došlo. Šest let manželství. Šest let pátků.

Vypnula jsem plyn pod hrncem. Omáčka už nebyla potřeba. Stejně jako ta večeře. Stejně jako ten večer.

„Jak dlouho?“ zeptala jsem se.

Pavel seděl bez hnutí, telefon v ruce jako důkaz.

„Kačko…“

„Jak. Dlouho.“

„Dva roky,“ zašeptal.

Dva roky. Sedm set třicet dní. Přes sto pátků.

„Miluješ ji?“

Zvedl oči. Odpověď jsem viděla dřív, než promluvil.

„Nevím,“ řekl. „Je to… složité.“

Složité. Samozřejmě.

„A mě miluješ?“

Zaváhal. Ta jedna vteřina řekla všechno.

„Ano. Ale jinak.“

Posadila jsem se naproti němu. Ve stejné kuchyni, u stejného stolu, kde jsme šest let snídali. Kde jsme plánovali dovolené. Kde jsme mluvili o dětech, které jsme chtěli mít.

Dětech, které jsme odkládali „na později“. Protože Pavel potřeboval „stabilitu v práci“.

„Ví o mně?“ zeptala jsem se.

Přikývl.

„A co jsi jí říkal? Že jsi v nešťastném manželství? Že ti žena nerozumí?“

„Ne… já nikdy…“

„Tak co?“

„Řekl jsem jí, že je to složité.“

Zasmála jsem se. Ostře, hořce.

„Víš co? Pro mě to bylo taky složité. Když moje máma před sedmi měsíci onemocněla. Pamatuješ? Každý pátek jsi měl přesčas. A já seděla sama.“

Zakryl si tvář dlaněmi.

„A před rokem? Když jsem přišla o práci? Taky jsi byl každý pátek v práci.“

Mlčel.

„Ale nejvíc bolí,“ zlomil se mi hlas, „že ses každý pátek vracel domů. Ke mně. Políbil mě na dobrou noc. A lhal mi do očí.“

Tu noc jsem nespala. Seděla jsem v obýváku a projížděla jeho telefon. Odemkla jsem ho jeho otiskem, když usnul na gauči.

Zprávy šly měsíce zpátky.
„Miláčku, dnes přijdu později, Kačka má službu.“
„Stýská se mi po tobě.“
„Nemůžu se dočkat pátku.“

Fotky. Oni dva v restauraci, kde jsme slavili výročí. Byl tam s ní týden předtím.

Ráno mě našel na gauči s jeho telefonem.

„Přečetlas to všechno?“

„Všechno.“

„Kačko, já to můžu vysvětlit…“

„Nemusíš. Je jen jedna otázka. Vyber si. Já, nebo ona.“

Ticho.

„To není tak jednoduché…“

„Naopak. Je.“

„Dej mi čas…“

„Čas?“ vstala jsem. „Měl jsi dva roky. Teď máš pět vteřin.“

Díval se na mě, rozpolcený.

„Musím si promluvit s Anetou…“

A to byla odpověď.

„Vypadni,“ řekla jsem tiše.

„Co?“

„Vypadni. Dnes. Teď.“

Odešel za čtyřicet minut. Dvě tašky, notebook.

„Kačko, promiň.“

„Já vím,“ řekla jsem. „Ale to nic nemění.“

Tři měsíce poté jsou rozvodové papíry u soudu. Dozvěděla jsem se, že už s ní není. „Nevyšlo to.“

Samozřejmě. Protože románek je o pátcích. Ne o účtech a pračce. Já? Koupila jsem si nové povlečení. Přestavěla ložnici. Přihlásila se na kurz italštiny.

A každý pátek někam jdu.

Protože pátky jsou teď moje.

A už nikdy nebudou patřit někomu, kdo mi lhal.