Nejdřív zazvonil domovní zvonek.
„Kurýr, doporučeně s potvrzením,“ ozval se hlas, který zní stejně v každém městě a v každou roční dobu.

Ve dveřích stál muž v nepromokavé bundě, kapky na kapuci, v ruce obdélníková obálka s okénkem a tíhou, kterou nečekáte. Podepsala jsem se roztřesenou rukou: jméno, příjmení, nejistá klikatá čára. Otevřela jsem ji nožem na zeleninu, protože byl zrovna po ruce.

Nahoře — tučný tisk: ADVOKÁTNÍ KANCELÁŘ.
Pod tím slova, která se nejdřív odmítají poskládat do smyslu: návrh na rozvod bez určení viny, návrh na mediaci, návrh majetkového vyrovnání.

Na okraji datum — deset dní staré. Pod tím jeho jméno a elegantní podpis zmocněnce, cizí příjmení, které jsem v našem domě nikdy neslyšela. V kuchyni začala konvice „zpívat“ a já zírala na větu: „V příloze plná moc k zastupování pana Petra Nováka“ a myslela jen na jediné: v příloze mi někdo odpojil život.

Ten den se měl vrátit. V 17:53.
Vlak z Brna, jeden přestup, „vrátím se unavený, objednej něco lehkého, třeba pho“ — napsal ráno. V lednici čekala polévka, v troubě se dopékaly housky. A místo klíče v zámku jsem měla na stole chladnou byrokracii, která rozepíná manželství jako staré knoflíky.

Četla jsem dopis podruhé. Potřetí.
Mezi paragrafy se vtlačily naše zvyky: jeho otlučený hrnek, můj notes s nákupním seznamem, nedělní úklid, společné ticho u seriálů, kterému jsme říkali „odpočinek“.

Návrh mediace byl přesný: „prosíme stanovit termín po 15. listopadu“. Návrh rozdělení byl chladný jako kámen: byt — prodat, finance — napůl, auto — jemu, knihovna — mně. Knihovna. Vždycky žertoval, že polovina knih je stejně „mentálně moje“.

Zavolala jsem mu. „Účastník je mimo dosah.“
Napsala jsem: „Kurýr byl.“ Smazala.
„Vrátíš se?“ Smazala.

Zavolala jsem Evě, ale když to zvedla, řekla jsem jen: „Spletla jsem sůl s cukrem, koláč nebude,“ a zavěsila, protože se mi v krku zlomilo něco důležitějšího než koláč.

Šla jsem do ložnice. Na jeho nočním stolku ležel lístek z minulé cesty. Pod ním samolepicí papírek s křivým nápisem: „Pátek — zavolat instalatérovi.“
Usmála jsem se bez úsměvu. V jednom životě někdo volá instalatérovi, v druhém právníkovi. A neřekne druhé polovině, ve kterém světě právě je.

Seděla jsem dlouho s dopisem na klíně, jako s dítětem, které neumím udržet. V hlavě jsem přetáčela poslední měsíce: jeho „protáhlo se to“, jeho „už jedu“, jeho nový kufr „protože je lehčí“, jeho příliš klidný tón při „všechno v pohodě“. Tehdy mi to přišlo jako únava. Dnes jsem pochopila, že měnil plán, ne jen jízdní řád.

Jela jsem na nádraží.
Ne proto, že bych věřila, že přijede. Spíš aby moje tělo udělalo aspoň něco smysluplného.

Nástupiště vonělo mokrým betonem. U tabule odjezdů se líbal pár, jako by měl jen tuhle minutu. 17:53 svítilo „zpoždění 25 min.“, pak „příjezd“.

Stála jsem jako přikovaná. Vagony projížděly jeden po druhém, v oknech se odrážely deštníky, čepice, cizí tváře. Lidé vystupovali: muž s kufrem, studentka s batohem, starší paní s taškou sendvičů. Všichni někam patřili. Všichni na někoho čekali.

Jen já čekala na někoho, kdo už rozhodl, že se nevrátí.

Prohlížela jsem každou tvář, i když jsem věděla, že tam nebude. Někde hluboko pořád žila iracionální naděje, že se objeví, zasměje se a řekne: „To je omyl, ten dopis je chyba.“

Vlak odjel. Z mého pohledu prázdný.

Sedla jsem si na studenou lavičku. Vedle kluk jedl hranolky a mastný papír šustil hlasitěji než můj dech. V ruce jsem pořád držela obálku. Papír byl vlhký od mých prstů. Každé písmeno řezalo jako sklo.

Nepamatuju si, jak jsem se vrátila domů. Jen že světlo v kuchyni bylo příliš ostré a židle příliš prázdná. Otevřela jsem lednici, i když jsem neměla hlad. Mléko, vejce, hořčice — všechno působilo zbytečně, jako by se život zastavil mezi máslem a jogurtem.

V hlavě mi bušila otázka: jak může někdo zničit dvacet let jedním dopisem? Bez rozhovoru, bez pokusu, bez pohledu do očí?

Tu noc jsem nespala. Poslouchala kroky sousedů, štěkot psa, déšť na parapetu. A ve mně bylo ticho těžší než všechny zvuky.

Ráno jsem vstala s pocitem, že musím něco udělat. Nemůžu jen sedět a plakat. Ale co? Jet za ním? Volat? Psát? Nebo důstojnost znamená mlčet?

Chodila jsem po bytě jako v kleci. Brala telefon, odkládala ho. Psala zprávy a mazala je. Na stole ležely dvě obálky: jedna z kanceláře, druhá s nedojedenou houskou, kterou jsem mu připravila na návrat. Kontrast tak absurdní, až ironický.

Odpoledne zavolala dcera.
„Mami, jak je?“ zeptala se opatrně.

„Dobře,“ odpověděla jsem. Obyčejné „dobře“, které někdy znamená největší lež.

Večer jsem si sedla do kuchyně a začala psát dopis. Ne jemu. Sobě.

Psala jsem, že mám právo být vzteklá. Mám právo cítit zradu. Mám právo bát se budoucnosti. Že mám volbu: buď žít podle dopisu, který přišel, nebo napsat vlastní, ve kterém rozhodnu já.

Když jsem skončila, byla půlnoc. Na stole ležely dva papíry — ten právnický a můj, psaný roztřesenou rukou. Dvě verze života. Jedna jazykem paragrafů. Druhá jazykem emocí, strachu, ale i odvahy.

Zhasla jsem, šla spát a poprvé po dlouhé době usnula bez čekání na zvuk klíče v zámku.

Protože v den, kdy se měl vrátit ze služební cesty, se ke mně vrátilo i vědomí, že ne vždy druhý člověk rozhoduje o konci. Někdy rozhodujeme my, jestli je dopis tečkou — nebo začátkem nové mapy, kterou se teprve učíme číst.

A s touhle otázkou — co si vyberu — jsem usnula.