Věra nikdy nekontrolovala Zdeňkovi telefon. Za třicet dva let manželství to nepotřebovala. Říkala si, že důvěra je základ, že kdo hledá, najde, a že ona hledat nechce. Jenže někdy nemusíte hledat. Někdy to najde vás.

Bylo úterý, půl jedenácté dopoledne. Věra stála v kuchyni svého bytu na sídlišti v Táboře a krájela cibuli na svíčkovou. Zdeněk měl přijít z ranní směny ve tři, jeho oblíbené jídlo ho mělo čekat na stole. Telefon zazvonit na lince. Neznámé číslo.

„Dobrý den, vy jste paní Novotná?" Ženský hlas, mladší, trochu nejistý.

„Ano, to jsem."

„Já vám potřebuju něco říct. O vašem manželovi."

Věra se opřela o kuchyňskou linku. Ruka s nožem jí klesla podél těla. V tu chvíli ještě neměla strach - spíš zvědavost. Možná někdo z práce, nějaká kolegyně, která řeší směny.

„Poslouchám."

„Scházím se s ním. Už dva roky."

Věra položila nůž na prkýnko. Klidně, opatrně, jako by to bylo to nejdůležitější gesto na světě. Cibule na prkýnku se rozmazala. Pak si uvědomila, že pláče.

Zdeněk pracoval jako elektrikář ve fabrice na okraji města. Dvaapadesát let, spolehlivý, tichý. Typ muže, o kterém sousedky říkaly: „Ten by mouše neublížil." Každý pátek chodil na pivo s Karlem z vedlejšího vchodu, v sobotu sekal zahrádku u chalupy a v neděli usínal u televize po obědě. Věra ho znala nazpaměť. Nebo si to myslela.

Ta žena - řekla, že se jmenuje Lenka - pracovala jako poštovní úřednice v sousedním městě. Bylo jí čtyřicet tři. Potkali se, když Zdeněk jezdil opravovat elektriku do jejich pobočky. „Nechtěla jsem vám volat," řekla Lenka. „Ale on mi slíbil, že od vás odejde. Už třikrát. A pořád nic."

Věra zavěsila, sedla si ke kuchyňskému stolu a dívala se na hrnek s čajem, který si udělala ráno a zapomněla ho vypít. Byl studený. Na háčkovaném ubruse po babičce ležely drobky od snídaně. Zdeňkovy drobky. Vždycky po sobě neuklízel.

Celé odpoledne seděla a přemýšlela. Ne o Lence. O těch dvou letech. O každém pátku, kdy přišel pozdě a říkal, že „to s klukama trochu přetáhli". O víkendu v říjnu, kdy jel „pomáhat Honzovi se střechou" a vrátil se bez jediné skvrny od malty. O parfénu, který si koupil v létě - on, který se celý život sprchoval jenom mýdlem.

Signály tam byly. Všechny. Jen je odmítala vidět.

Když Zdeněk přišel ve tři, svíčková stála na stole. Jedl mlčky, pochválil omáčku. Věra seděla naproti a dívala se na muže, se kterým sdílela postel, hypotéku i jméno na zvonku.

„Volala mi dneska jedna žena," řekla tiše.

Zdeněk přestal žvýkat. Nepoložil příbor, nepodíval se na ni. Jen přestal žvýkat. To ticho - ta vteřina nehybné čelisti - bylo přiznání jasnější než cokoliv, co mohl říct.

„Já..." začal.

„Nechci to slyšet teď." Věra vstala od stolu. „Jez, ať to nevychladne."

Odešla do ložnice a zavřela za sebou dveře. Sedla si na postel a sundala snubní prsten. Ne dramaticky, ne se vzlykem. Pomalu, jako když odkládáte hodinky před spaním. Položila ho na noční stolek, na svou stranu. Potom si lehla a dívala se na strop.

Nebylo to o Lence. Nebylo to ani o sexu nebo romantice. Bylo to o těch třiceti dvou letech, kdy Věra budovala svět ze dvou lidí, zatímco jeden z nich už dva roky stavěl záložní východ.

Následující týdny probíhaly v podivném klidu. Žádné hádky, žádné třískání dveřmi. Věra navštívila advokátku, zjistila si své možnosti. Zdeněk spal v obýváku, ráno vařil kafe pro oba. Jednou ji poprosil o odpuštění. Jednou. Věra řekla: „To nestačí," a on přikývl, jako by to věděl dřív než ona.

Rozvodové řízení proběhlo rychle. Byt zůstal Věře, chalupa Zdeňkovi. Dcera Markéta, dávno dospělá, zavolala matce a řekla: „Mami, to mě mrzí." A Věra odpověděla: „Mě taky. Ale víš co? Poprvé za dva roky vím, kde stojím."

Na podzim, měsíc po rozvodu, Věra seděla v kuchyni u stejného stolu. Pila horký čaj - tentokrát ho nezapomněla. Háčkovaný ubrus po babičce vyprala a naškrobila. Drobky na něm nebyly žádné.

Věra nikdy nekontrolovala Zdeňkovi telefon. Teď už nemusí kontrolovat nic.