Jiřina si ten čtvrtek zapamatuje navždy. Ne kvůli tomu, co Karel řekl, ale kvůli tomu, jak jedl. Krajíc chleba s máslem a šunkou, půlka rajčete, kafe s mlékem. Snědl všechno. Pečlivě, pomalu, jako každé ráno posledních třicet jedna let. A pak řekl: „Jiřino, já od tebe odcházím."

Seděli u stolu v kuchyni svého bytu na sídlišti v Olomouci. Za oknem šedé únorové ráno, na chodbě tikaly hodiny po Karlově matce. Jiřina držela hrnek s čajem a dívala se na svého muže, jak si utírá drobky z koutku úst.

„Cože?"

„Odcházím. Mám sbaleno. V autě."

Jiřina se podívala z okna na parkoviště. Karlova stříbrná Octavia stála na svém místě. V kufru - to zjistila až později - měl dvě sportovní tašky, sako na ramínku a krabici s dokumenty.

Karel měl padesát šest let. Celý život pracoval jako úředník na městském úřadě - odbor stavební, třetí patro, kancelář s výhledem na náměstí. Muž, který nikdy nezvýšil hlas, nikdy nepřišel pozdě, nikdy nezapomněl výročí. Muž, kterého Jiřinina matka milovala víc než vlastního zetě - „protože Karel je spolehlivý", říkala.

Spolehlivý Karel seděl u stolu a oznamoval, že odchází.

„Je někdo jiný?" zeptala se Jiřina. Věta, která ji naučily filmy, protože ze zkušenosti ji neznala.

„Ne. Nikdo jiný."

„Tak proč?"

Karel se podíval z okna, jako by tam hledal odpověď. „Protože jsem celý život dělal to, co se čekalo. A chci zkusit, jestli zbývá dost času na to, co chci."

Jiřina pracovala jako knihovnice v městské knihovně - dvacet osm let mezi regály, katalogy a tichy přerušovanými jen šepotem čtenářů. Byla zvyklá na ticho. Ale tohle ticho, které nastalo po Karlově větě, bylo jiné. Husté. Lepivé.

„A co chceš?" zeptala se nakonec.

„To právě nevím. Ale vím, že to není tady."

Odešel v devět ráno. Neumyl po sobě hrnek - poprvé za třicet jedna let. Jiřina stála u okna a dívala se, jak jeho auto vyjíždí z parkoviště. Neblikl. Nikdy neblikal - říkal, že blikání na rozloučenou je zbytečné.

Prvních čtrnáct dní Jiřina fungovala na autopilotu. Vstávala v šest, šla do práce, vracela se, vařila pro jednoho. Dcera Kateřina volala každý den z Liberce: „Mami, jak se máš?" A Jiřina říkala: „Dobře." Syn Jan přijel o víkendu, prošli se podél řeky a Jan řekl: „Táta se zbláznil." Jiřina odpověděla: „Možná. Nebo se konečně uzdravil."

A to ji samotnou překvapilo.

Protože když opadl šok, přišlo něco nečekaného. Ne úleva - to by bylo příliš jednoduché. Spíš prostor. Najednou byt ztichl jinak. Hodiny po Karlově matce tikaly pořád, ale bylo to jediné tikání - žádné odkašlávání z obýváku, žádné kroky na chodbě, žádné „co je k večeři" v půl páté. Jiřina poprvé za třicet let ležela uprostřed postele.

Karel si pronajal garsonku na druhém konci města. Každou druhou neděli si bral oběd s Kateřinou a Janem. Jiřině posílal SMS - vždy praktické, o složenkách, o pojistce, o dani. Žádné „je mi to líto". Žádné „vrátím se". A Jiřina žádné takové zprávy nečekala.

Rozvod podali po roce. U soudu seděli vedle sebe, jako v autobuse. Soudkyně se zeptala, jestli jsou si jisti. Karel řekl: „Ano." Jiřina řekla: „Ano." Bylo to nejkratší jednání toho dne.

Byt zůstal Jiřině. Karel si nechal auto a polovinu úspor. Chalupu na Šumavě prodali a peníze rozdělili. Bylo to spravedlivé, čisté, bezbolestné - jako chirurgický řez, který bolí až po narkóze.

Dnes je říjen. Jiřina chodí z knihovny domů, vaří si polévku, čte knihy, které si celý život odkládala na „potom". Jednou za čas potká Karla ve městě. Pozdraví se. On vypadá starší - nebo možná jen jinak starý. Má novou bundu a nosí batoh místo aktovky.

Nikdy se ho nezeptala, jestli našel to, co hledal. Možná proto, že se bojí odpovědi. A možná proto, že ta odpověď je na ní.

Ten neumytý hrnek stojí pořád ve skříňce. Jiřina ho umyla, ale nepoužívá. Není to památka. Je to jen hrnek. Ale je to poslední věc, které se dotkly jeho ruce v jejím bytě, a některé věci prostě nedokážete zařadit do regálu tak snadno jako knihy.