Kdybych tehdy nepodepsala ten převod u notáře, seděla bych teď ve svém obýváku na Sítné, dívala se z okna na střechy paneláků a poslouchala, jak v kuchyni bublá polévka. Místo toho sedím v čekárně městského úřadu s igelitkou, ve které mám celý svůj život - občanku, kartičku pojišťovny a darovací smlouvu, která mi vzala domov.
Přitom to Radek myslel tak hezky. Nebo to aspoň tak vypadalo.
„Mami, ty tam přece nemůžeš bydlet sama," řekl mi syn v listopadu, dva roky po Josefově pohřbu. Seděli jsme u nich v kuchyni, Pavla - moje snacha - nalévala čaj a přikyvovala s tím svým starostlivým úsměvem. Terezka mi lezla na klín, Honzík se válel na koberci s autíčkem. „Prodej ten byt, přestěhuj se k nám. Uděláme ti pokoj nahoře, budeš mít klid. A nám pomůžeš se splátkami."
Ta poslední věta mě měla varovat. Ale člověk slyší to, co chce slyšit.
Třicet dva let jsem vařila obědy ve školní jídelně. Vstávala ve čtyři ráno, loupala brambory po pytlích, nosila kastrol, který vážil víc než já. Když Josef onemocněl, chodila jsem z práce rovnou do nemocnice a z nemocnice domů do prázdného bytu, kde na mě čekal jen budík nastavený na čtyři. Po jeho smrti jsem ten byt nesnášela i milovala zároveň. Každý kout voněl po něm - hoblinami ze sklepní dílny, tabákem, i když přestal kouřit deset let předtím. Ale taky tam bylo ticho, ze kterého mě bolely zuby.
Tak jsem řekla ano.
Byt šel na prodej v lednu. Dva a půl milionu. Na Sítné se prodávalo rychle, makléř měl kupce za tři týdny. Radek pomohl s papíry, s notářem, se stěhováním. Peníze jsem mu dala. Celé. Na rekonstrukci, na střechu, na splátky hypotéky. Žádná smlouva o půjčce. Jen darovací smlouva, kterou mi dal podepsat. „To je jen formalita, mami," mávl rukou.
Formalita za dva a půl milionu.
První měsíce byly krásné. Pekla jsem buchty, vařila svíčkovou, pomáhala Terezce s úkoly. Radek chodil z práce a říkal: „To je nádhera, mami, to Pavla neumí." Neměl to říkat. To jsem pochopila až později.
Pavla začala s poznámkami v březnu. Že prý moc solím. Že dětem dávám moc sladkého. Že zabírám koupelnu. Polykala jsem to. Člověk v cizím domě polyká hodně. Jenže to nebyl cizí dům - zaplatila jsem jeho třetinu.
V dubnu přišla první hádka. Slyšela jsem ji přes tenkou příčku podkrovního pokoje. „Tvoje máma je pořád všude. V kuchyni, v obýváku, na zahradě. Nemůžu se ani vysprchovat, aniž bych ji potkala na chodbě." Radek mlčel. To mlčení bylo horší než cokoliv, co Pavla řekla.
Začala jsem se schovávat ve svém pokoji. Dvanáct metrů čtverečních pod šikmým stropem, postel, skříň, židle u malého stolku. Dívala jsem se z vikýře na střechy sousedních domků a vzpomínala na svůj byt. Na háčkovaný ubrus od maminky. Na balkon, kde jsem pěstovala muškáty. Ty jsem si vzala s sebou - Pavla je dala do garáže, „protože na terase dělají nepořádek".
Přelom přišel v květnu. Radek seděl v kuchyni sám, s červenýma očima. „Mami, musíme si promluvit." Srdce se mi sevřelo. „Pavla říká, že je v domě málo místa. Že potřebujeme ten pokoj pro Terezku, protože půjde do třetí třídy a potřebuje prostor na učení."
Terezka. Osmiletá holčička, která se ke mně každý večer tulila na pohovce. Použili ji jako záminku.
„A kam mám jít, Radku? Za co si mám koupit byt?"
Ticho. To samé ticho jako přes příčku.
„Peníze jsou v domě," řekl nakonec. „V té střeše, v koupelně, ve splátkách. Nemůžu je vytáhnout zpátky."
Vstala jsem, šla nahoru a počítala. Byt pryč. Peníze pryč. Důchod třináct tisíc. Na nájem potřebuji deset. Zbydou tři tisíce na jídlo, léky, autobus. Tři tisíce na život.
Druhý den jsem zavolala Haně, bývalé kolegyni z jídelny. Řekla jsem jí všechno, čekala soucit. Místo toho řekla: „Boženko, půjdeme na právní poradnu. Hned. Dnes."
Na městském úřadě mi vysvětlili, že existuje odvolání daru pro nevděk. Že zákon myslí i na lidi jako já. Že darovací smlouva není nevratná, pokud obdarovaný porušil to, co se od něj slušně čeká.
Radkovi jsem to řekla v sobotu. Klidně, bez slz. Položila jsem před něj papíry a řekla: „Synku, nechci se s tebou soudit. Ale taky nechci spát pod mostem."
Pavla vyletěla z kuchyně. „To nám chcete vzít dům?!"
„Ne. Chci zpátky to, co jsem vám dala. Aspoň část."
Radek se na mě díval a já v jeho očích viděla stud. Ne kvůli penězům. Stud, protože si uvědomil, že vzal matce domov a pak ji chtěl vyhodit na ulici.
Dohodli jsme se mimosoudně. Radek si vzal půjčku a vrátil mi milion dvě stě. Ne celé dva a půl - ale dost na to, abych si našla malý byt na Rozdělovské. Jedničku s balkónem ve třetím patře, kde mi nikdo neřekne, že moje muškáty dělají nepořádek.
S Radkem se vídáme jednou za čtrnáct dní. Přiveze děti, stojí ve dveřích jako cizí. Terezka mě obejme, Honzík ukazuje obrázky ze školky. Pavla nepřijde nikdy.
Občas večer sedím na balkóně, dívám se na západ slunce nad Kladnem a přemýšlím, co by řekl Josef. Asi to, co říkával vždycky: „Boženko, nikomu nedávej víc, než si můžeš dovolit ztratit."
Měla jsem ho poslechnout dřív. Ale některé věci se člověk naučí, až když o ně přijde.
