Krabice byla od bot. Obyčejná, hnědá, s vybledlým logem Svitu. Ležela mezi trámem a hlínou, zabalená v igelitu, jako by ji tam někdo schoval s úmyslem, že se k ní jednou vrátí. Nebo s úmyslem, že se k ní nevrátí nikdo.
Ladislav klečel u vytržených prken a podával mi ji zespoda. „Hele, co to tu je," řekl tím svým klidným hlasem, jakým oznamuje úplně všechno - od toho, že dochází pivo, až po to, že má tchyně rakovinu. Otřela jsem krabici od prachu a otevřela víko. Uvnitř ležel svazek dopisů převázaný bílou stužkou. Obálky s ručně psanou adresou. Maminčino dívčí jméno. A odesílatel - Dalibor Kučera, Brno-Židenice.
Jméno, které jsem za celých osmapadesát let svého života neslyšela. Ani jednou.
Chalupu v Komárově u Kroměříže zdědili po mamince napůl se mnou a Ladislavem. Maminka zemřela v únoru, tiše, jak žila - usnula v nemocnici a už se neprobudila. Táta odešel o pět let dřív. Chalupu jsme jako děti milovali, ale poslední roky chátrala. Střecha zatékala, podlahy se propadaly. Ladislav navrhl, ať ji dáme do kupy a budeme tam jezdit s vnoučaty. Souhlasila jsem. Vzala jsem si v červnu týden dovolené - po třiceti letech u přepážky na poště v Kroměříži jsem si ten odpočinek zasloužila - a pustili jsme se do toho.
Dopisy jsem si odnesla na verandu, zatímco bratr pokračoval v bourání. Ruce se mi třásly, když jsem rozvazovala stužku. Bylo jich jedenáct. Všechny psané úhledným, drobným písmem na linkovaném papíře. Datované od března do prosince roku 1966.
Rok předtím, než jsem se narodila.
První dopis začínal slovy: „Milá Helenka, píšu Ti, i když vím, že nemám právo." Pokračoval vyznáním tak upřímným, až mě zamrazilo. Ten muž maminku miloval. Psal jí o všedních věcech - o práci v tiskárně, o tom, jak kvetou lípy na Obilním trhu, o knize, kterou četl - ale mezi řádky bylo všechno. Touha. Smutek. Vědomí, že to, co mají, nemůže trvat.
Maminka. Helena Dvořáková, rozená Říhová. Žena, která celý život vstávala v pět, vařila, prala, starala se. Která nám s Ladislavem žehlila košile do školy a tátovi mazala chleby na šichtu. Která nikdy - ale opravdu nikdy - nezvýšila hlas. Která se vždycky jen pousmála a řekla: „Co má být, to bude."
A celou dobu měla v podlaze schovanou krabici od bot, ve které bylo uložené úplně jiné já.
„Ladi, pojď sem," zavolala jsem na bratra. Přišel s hřebíkem v ruce a se sádrou ve vlasech. Podala jsem mu jeden z dopisů. Četl ho vestoje, pomalu. Pak si sedl na rozeschlou lavičku a dlouho mlčel.
„To snad ne," řekl nakonec.
„Počítej," řekla jsem. „Poslední dopis je z prosince šedesát šest. Já jsem se narodila v září šedesát sedm."
Ladislav se na mě podíval. V tom pohledu bylo všechno, co nepotřeboval říkat nahlas. On se narodil v roce 1962. Maminka s tátou se vzali v šedesátém prvním. Ladi byl nepochybně tátův - stejná kulatá tvář, stejné široké ruce, stejný pomalý způsob přemýšlení. Ale já? Já jsem byla vždycky jiná. Vyšší, užší v ramenou, s vlasy tmavšími než kdokoliv v rodině.
„To nic neznamená," řekl Ladislav a vrátil mi dopis. „Maminka tátou milovala."
„Milovala," souhlasila jsem. „Ale tady je jedenáct dopisů od chlapa, kterýho taky milovala. Minimálně devět měsíců."
Ten večer jsme seděli na verandě do tmy. Komáři bzučeli, ze vsi bylo slyšet televizi od sousedů. Ladislav pil pivo a já jsem znovu a znovu listovala dopisy a hledala v nich odpověď na otázku, kterou jsem se bála vyslovit.
Další týden jsem nedělala nic jiného, než že jsem hledala. Dalibor Kučera, Brno-Židenice. Na internetu nic. V telefonním seznamu tři Dalibory Kučery, žádný ve správném věku. Na matrice v Brně mi řekli, že bez bližších údajů nemůžou pomoci.
Volala jsem tátově sestře Boženě. Devadesát dva let, ale hlava jako břitva.
„Teto, znala maminka nějakého Dalibora? Z Brna?"
Ticho. Dlouhé ticho. Pak: „Kde jsi na to přišla?"
„Našla jsem dopisy. Na chalupě. Pod podlahou."
Slyšela jsem, jak se Božena nadechla. „Já myslela, že je spálila."
Srdce se mi zastavilo. „Vy jste o tom věděla?"
„Věděla. A tvůj táta taky."
Příběh, který mi teta Božena vyprávěla, byl jednoduchý a krutý zároveň. Maminka se s Daliborem poznala v roce šedesát pět, když jezdila na školení do Brna. Zamilovali se. Dalibor byl ženatý, maminka vdaná. Scházeli se skoro rok. Pak maminka otěhotněla. Se mnou.
Dalibor chtěl odejít od ženy. Maminka ne. Rozhodla se zůstat s tátou. Řekla mu pravdu - celou - a táta ji přijal. I mě. Nikdy o tom nepromluvil. Nikdy mi nedal najevo, že bych nebyla jeho.
„Tvůj táta," řekla Božena, „to byl správnej chlap. Žádný hrdinství, žádný scény. Prostě si řekl, že holka za nic nemůže, a hotovo."
Položila jsem telefon a brečela jsem tak, že mi otékaly oči. Ne proto, že by mě táta nemiloval. On mě miloval. Proto jsem brečela - protože mě miloval, ačkoliv nemusel. Ačkoliv se musel pokaždé, když se na mě podíval, rozhodnout znovu.
Dalibora Kučeru jsem nakonec našla. Respektive jeho hrob. Zemřel v roce 2014, pochovaný na Ústředním hřbitově v Brně. Stála jsem před tím kamenem v říjnovém dešti a čekala, že něco ucítím. Spojení. Poznání. Cokoliv.
Nic. Jen déšť a cizí jméno na cizím hrobě.
Cestou zpátky do Kroměříže jsem zastavila u benzínky, koupila si kafe z automatu a seděla v autě. Dívala jsem se na svoje ruce na volantu. Maminčiny prsty - dlouhé, úzké. A tátův prstýnek, který nosím od jeho pohřbu na palci, protože na jiný prst je moc velký.
Krabici od Svitu jsem odvezla zpátky na chalupu. Ladislav opravil podlahu, položil nové desky. Ale krabici jsme nezakopali. Dala jsem ji do skříně v ložnici, vedle alb s fotografiemi a háčkovaného ubrusu po babičce.
Některá tajemství nepatří pod podlahu. Patří mezi věci, které si rodina předává - i když o nich nemluví. I když na ně nikdy nenajdete tu správnou odpověď.
Maminka měla pravdu. Co má být, to bude. A co bylo - to už je součást nás.
