Zazvonila mi u dveří žena, kterou jsem neznala. Představila se a řekla, že s mým manželem jsou spolu už pět let.
Pach přepáleného másla. To bylo první, co mi proletělo hlavou, když ta žena stála v našich dveřích a mluvila o mém muži jako o svém. Na plotně mi hořely řízky. Třicet tři let jsem Vladimírovi smažila řízky každý pátek - a zrovna v pátek přišla.
Měla nalakované nehty. Červené. To si pamatuju líp než její obličej. Stála na naší rohožce a v ruce svírala kabelku, jako by se bála, že jí ji vezmu. Představila se jako Šárka. Jméno, které mi do té chvíle nic neříkalo.
„Nechci vám ublížit," řekla. „Ale Vláďa mi slíbil, že vám to řekne. Čekám už rok a on pořád nic."
Vláďa. Tak mu říkala taky. Já mu tak říkala od maturity, od tanečních, od první schůzky u kina, kdy mi koupil lízátko, protože neměl na dvě vstupenky. Jako by to jméno patřilo nám oběma stejně.
Ludmila - tak se jmenuju já. Osmapadesát let. Celý život v Kolíně, v jednom paneláku na Sídlišti. Dvacet šest let jsem vařila ve školní jídelně na Kmochově. Bramboračku, svíčkovou, sekanou. A doma další tisíce porcí. Vladimír byl skladník v logistickém centru za městem, střídavé směny. Vždycky jsem si myslela, že proto je tak málo doma.
Pustila jsem ji dál. Dodneška nevím proč. Možná proto, že mě máma učila, že návštěvu nepošleš ode dveří. Možná proto, že mi nohy zkameněly. Šárka si sedla na okraj pohovky - na tu pohovku, kde Vladimír každou neděli spal po obědě se stolem plným drobtů od buchet.
„Je mi čtyřicet pět," řekla, jako by to vysvětlovalo všechno. „Poznali jsme se na nádraží. Čekal na zpožděný vlak a já taky."
Sundala jsem si zástěru. Pomalu, jako rituál. Nechtěla jsem vypadat jako někdo, kdo právě smažil řízky, když se mu hroutí manželství.
„Vy mi to nevěříte," řekla Šárka a vytáhla telefon. Fotky. Vladimír a ona na výletě. Vladimír a ona v restauraci. Na těch fotkách vypadal šťastně. To bylo to nejhorší. Ne že tam byl - ale že vypadal šťastně.
Vzpomněla jsem si na posledních pět let. Na víkendy, kdy jezdil „na ryby" s Karlem od vedle. Karel přitom prodal pruty už dávno. Na služební cesty, které skladník nemá. Na nový telefon s kódem, i když předtím žádný neměl.
„Chci, abyste ho pustila," řekla Šárka. Hlas se jí třásl, ale držela se.
Pustila. Po třiatřiceti letech, po dvou dětech, po chalupě u Sázavy, kterou jsme patnáct let opravovali o víkendech.
„Víte, co je na tom nejhorší?" řekla jsem. Byly to první slova, která jsem vyslovila od jejího příchodu. „Že ty řízky na plotně jsou spálené."
Šárka na mě koukla, jako bych se zbláznila. Ale v tu chvíli mi přišlo důležitější, že v kuchyni smrdí spálenina. Spáleninu jde vyvětrat. Otevřeš okno a za hodinu je po všem. Tohle se vyvětrat nedalo.
Vladimír přišel domů v šest. Sundal si boty, pověsil bundu. „Co je k večeři?" zeptal se z předsíně. Jako vždycky.
Seděla jsem v kuchyni. Na stole ležely spálené řízky a vedle nich telefon s fotkou, kterou mi Šárka poslala.
Vladimír se zastavil ve dveřích kuchyně. Podíval se na řízky, pak na telefon, pak na mě. A já jsem na jeho obličeji viděla ne překvapení, ne lítost. Úlevu. Jako by čekal, až to praskne.
„Tak ona tu byla," řekl tiše.
Neřekla jsem nic. Třicet tři let a „tak ona tu byla" - jako by mluvil o sousedce, co přišla vrátit formu od bábovky.
Tu noc jsem nespala. Ležela jsem v posteli a poslouchala jeho dýchání a přemýšlela, kolikrát za těch pět let ležel takhle vedle mě a myslel na ni. Kolikrát jsem mu vyprala košile, zašila knoflík - a on to celé žil napůl. Jednou nohou tady, jednou tam.
Ráno jsem vstala v pět. Uvařila jsem kafe - jedno, ne dvě. Sedla jsem si k oknu a dívala se na parkoviště pod panelákem. Obyčejné ráno. A přesto úplně jiné než všechna předtím.
Když se Vladimír probudil, kafe na lince nebylo. Stál v pyžamu v kuchyni a hledal svůj hrnek - ten modrý, se štípnutým uchem, který měl dvacet let.
„Vladimíre," řekla jsem. Ne Vláďo. Vladimíre. Celým jménem, jako když podpisujete smlouvu. „Zavolej Šárce. Řekni jí, ať ti pomůže sbalit."
Čekal jsem křik, hádku. Nic z toho. Vladimír jen přikývl. Pomalu, jako by pokyvoval hlavou nad něčím, co dávno věděl.
Celou sobotu jsem mu skládala věci do krabic. Jeho svetry, knihy o rybách, které nikdy nečetl, modrý hrnek. Přišla i Šárka - s autem. Pozdravila mě v předsíni. Já jsem jí podala pytel s Vladimírovými ponožkami a řekla: „Má rád, když jsou srovnané do párů."
Šárka přikývla. Bylo mi to jedno.
Večer jsem seděla sama v bytě. Poprvé za třicet tři let úplně sama. Uvařila jsem si bramboračku - jednu porci. Z rádia hrál Gott a já jsem brečela. Ne proto, že odešel. Ale proto, že jsem si uvědomila, jak dlouho jsem vlastně byla sama - i když spal v pokoji vedle.
Ta zástěra pořád visí na háčku v kuchyni. Občas se na ni podívám a vzpomenu si na tu chvíli v předsíni. Na Šárku s červenými nehty. Na spálené řízky.
Teď už vím, co bych řekla. „Díky. Díky, že jste zazvonila. Protože beze mě by se nikdy neodvážil."
A to je možná to nejsmutnější. Ne že odešel. Ale že sám by nikdy nedokázal odejít ani zůstat.
