„Popletl si telefony.“ Došlo mi to až ve chvíli, kdy se mi neodemkl displej. Můj telefon pozná můj otisk. Tenhle ne. Na černém pozadí zablikalo cizí oznámení: „Uvidíme se dnes?“
Přejela jsem prstem po okraji pouzdra. Stejné jako moje, jen prasklina byla jinde. Další záblesk: „Nechal jsi u mě mikinu. Voní po tobě.“ A srdce mi začalo bušit v krku jako poplach, který nejde vypnout.
Z koupelny šuměla voda. „Vezmi to od kurýra!“ křikl před chvílí od umyvadla a strčil mi do ruky přístroj, jistý, že je můj. Zhluboka jsem se nadechla. Napoprvé do pěti. Podruhé. Potřetí. Když se objevilo hlášení „Zkus to znovu“, dotkla jsem se ikonky fotoaparátu.
Fotoaparát se otevřel bez hesla. Náhled posledních snímků nebyl z naší kuchyně. Hotelové povlečení, bílé jako křída. Hrnek s kávou a lžičkou, stejná značka, jakou máme doma. Na podšálku prsten. Ne můj.
Vypnula jsem aplikaci. Další oznámení: „Koupila jsem dnes kardamom, jak ho máš rád. Přijedeš?“ Bez jména, jen iniciála „M.“ a růžové srdíčko. Stáhla jsem si rukávy přes dlaně, jako by mě mohly ochránit před těmi větami. V koupelně cvakl kohoutek.
„Zlato, kde je klíč od garáže?“ zeptal se úplně normálně, osušil si vlasy a vyšel do předsíně. Podala jsem mu svazek bez slova. Viděla jsem, jak sahá po… mém telefonu, tom skutečném, co ležel u schránky na dopisy. Nezaregistroval nic. Letmo mě políbil na čelo a vyběhl ven. „Za půl hodiny jsem zpátky.“
Zůstala jsem sama s cizím zařízením, které o mém životě vědělo víc než já. Sedla jsem si ke stolu. Displej se znovu rozsvítil: „Tvoje ‚schůzka‘ dnes v 17:30? 😉“ Prsty se mi třásly jako po silné kávě.
Neznala jsem heslo ani gesto. Ale znala jsem sebe. Vzala jsem papír a propisku, jako když se kdysi řešily křížovky. Napsala jsem: „kdo“, „od kdy“, „je to jisté“. Papír zůstal v tichu.
Nejsem typ na přepady. Jsem typ, co si nejdřív srovná zásuvky. Otevřela jsem tedy — aspoň v hlavě — všechny naše zásuvky. Jeho změny v rozvrhu. „Běhání“, po kterém se vracel s červenými tvářemi, ale bez záznamu v aplikaci. Dřevité parfémy, které nikdy neměl rád, a přesto je používal. Ta náhlá, přehnaná něha u večeře — jako omluva za něco, co ještě nemělo jméno.
Telefon zazvonil. Zavibroval tak silně, až lžička v hrnku cinkla. Číslo bez fotky, jen se srdíčkem. Nezvedla jsem to. Po chvíli přišla zpráva: „Jestli nemůžeš, chápu. Dej aspoň tečku.“ A hned další: fotka hrnku s kardamomem a mokré ulice za oknem. „Chybí mi tvůj smích.“
Vstala jsem, jako by židle pálila. Musela jsem ven. Dojít si pro vzduch. Telefon jsem strčila do kapsy — ani nevím proč. Člověk zkrátka neodchází bez telefonu, i když není jeho. Na chodbě jsem potkala sousedku. „To je dnes vítr, co?“ řekla vesele. Usmála jsem se zdvořile.
V parku jsem si sedla na lavičku a dívala se na psy, jak honí klacky. Přemýšlela jsem o nás. Kolikrát jsme si házeli slova, za kterými už ten druhý neběžel. Kolikrát jsme řekli „později“, „někdy“. Začíná nevěra v hotelu, nebo mnohem dřív — ve chvíli, kdy přestaneš být první, komu vypráví den?
Telefon znovu zavibroval. „Mám lístky na sunset ve Filharmonii. Pro nás.“ Filharmonie. Místo, kam mě nikdy nevzal. „Moc ticha,“ říkával.
Vrátila jsem se domů s ledovými prsty. Položila cizí telefon doprostřed stolu a vedle něj papír se třemi slovy: „Rozhovor dnes večer.“ Po hodině přišel. Otevřel dveře, zamrkal. Uviděl telefon i mě, jak klidně odkládám lžičku.
„Popletl sis telefony,“ řekla jsem.
Nechápal. A pak pochopil až příliš. Sedli jsme si. Natáhl ruku, jako by si chtěl vzít přístroj, ale zastavil se.
„Co jsi viděla?“ zeptal se.
„Stačila oznámení.“
Přikývl. Pohled uhnul stranou. Neřekl „to nic“. Neřekl ani „to všechno“. Řekl to nejhorší:
„Nevím, jak to zastavit.“
Chvíli jsme slyšeli jen déšť za oknem. Myslela jsem na fotky — kardamom, prsten na podšálku. Na vanilkovou stopu na jeho bundě, kterou jsem si vysvětlovala aviváží. Na filharmonii, kde jsme nikdy nebyli.
„Kdo je?“ zeptala jsem se.
„Někdo, kdo poslouchá,“ odpověděl po dlouhé pauze. „A někdo, u koho se cítím jako lepší verze sebe. A to je na tom nejhorší.“
„A já?“ vyklouzlo mi.
„Ty jsi domov,“ řekl bez patosu. „Teplo. Řád. Všechno. Jen… někdy se doma těžko dýchá, když se přestanou otevírat okna.“
Mohla jsem křičet. Připomenout všechna otevřená okna, která přehlížel. Místo toho jsem se zeptala:
„Je to už nevěra?“
Neodpověděl. Chtěl, abych to pojmenovala za něj. Seděli jsme proti sobě jako dvě definice z různých slovníků.
Vzala jsem telefon do ruky.
„Napíšu jí. Chci se setkat. Ne kvůli scéně. Kvůli pravdě.“
„To není dobrý nápad,“ vyhrkl.
„Pro koho?“ zeptala jsem se.
Mlčel. Nakonec přikývl.
Sedli jsme si s kalendářem. Směšně praktické gesto, které člověka drží při životě, když se všechno sype. „Zítra v 18:00?“ zeptala jsem se. „Budu,“ řekl. Nevím, jestli myslel doma, nebo ve filharmonii.
V noci jsem ležela vedle něj jako vedle obrysu člověka. Přemýšlela jsem, že nevěra nemusí vonět levným hotelem. Někdy voní kardamomem a novým pouzdrem na telefon.
Ráno jsem napsala „M.“: „Sejděme se. Chci mluvit. Bez křiku.“ Odpověděla za minutu: „Dobře. Filharmonie, foyer, 18:00.“
Nevím, co uslyším. Možná verzi tak jemnou, že bude bolet víc než pravda. Možná pravdu tak tvrdou, že ve mně zůstane střep.
Vím jen jedno: ten rozhovor se stane se mnou, ne mimo mě.
Je to konec našeho manželství? Možná. A možná začátek rozhovoru, který jsme měli vést dávno předtím, než ho někdo jiný naučil pít kávu s kardamomem.
Telefony teď leží vedle sebe na stole jako dva podobné světy. Jeden můj, druhý jeho. A mám pocit, že oba čekají na totéž — až se konečně rozhodnu, který z nich otočím displejem dolů.
