Nebyl to dramatický rozchod s práskáním dveří. Bylo to rozhodnutí pronesené klidným, téměř cizím hlasem. Stál v kuchyni, opřený o linku, a řekl: „Zamiloval jsem se. Musím to zkusit.“

Pamatuju si, že jsem položila lžíci na stůl, aby mi nevypadla z ruky. Sedla jsem si, protože se mi podlomila kolena. A hlavou mi proběhla jediná věta: nekřič. Nepros. Neptej se na věci, jejichž odpovědi budou bolet tak jako tak.

Odešel se sportovní taškou, jako by jel na víkend. Druhý den jsem se od společné známé dozvěděla, že bydlí s Anetou z marketingu.

Osmadvacetiletá, vždycky v barevných šatech, smála se nahlas a po firemních večírcích tančila jako poslední. Znala jsem ji od vidění. Nikdy by mě nenapadlo, že se takhle stane součástí mého života.

První týdny byly zvláštní, jako by se čas zastavil. Všichni se ptali, jak mi je, a já automaticky odpovídala: „Dobře.“ Teprve večer, v prázdném bytě, mi docházelo, že nejde jen o nevěru.

Jde o to, že po pětadvaceti letech někdo zvolil jinou realitu. Že můj svět – s večeří na stole, plánováním dovolené, tichými večery – najednou nebyl dost.

Uplynul měsíc. Jednu sobotu jsem se vracela z nákupu a na rohožce jsem uviděla jeho boty. Stál v předsíni jako nezvaný host. V ruce držel bundu, jako by mohl každou chvíli zase odejít. Vypadal unaveně, neoholený, jako by ho ty týdny obrousily.

„Můžeme si promluvit?“ zeptal se tiše.

Hned jsem ho nepozvala dál. Jen jsem na něj chvíli hleděla a snažila se spojit obraz muže, který zahodil náš společný život, s tím, kdo teď stojí ve dveřích, jako by se vracel z daleké cesty, a ne z bytu o pár tramvajových zastávek dál.

Sedli jsme si ke stolu.

„Myslel jsem, že to bude jiné,“ začal. „Lehké, spontánní, jako ve filmu. Ale život s Anetou je… jako nekonečný večírek, po kterém nikdo neuklidí. Práce, výlety, kamarádi, pořád hluk. A já jsem poprvé pochopil, jak moc mám rád ticho. Naši kuchyň. Tebe.“

Nepohnulo to se mnou. Poslouchala jsem, ale srdce se mu nerozběhlo naproti. Byla jsem už někde jinde – ne zamilovaná, ne svobodná, ale klidnější než v den, kdy si balil tašku.

„A co teď?“ zeptala jsem se klidně. „Vrátíš se a všechno bude jako dřív?“

„Nevím,“ přiznal. „Chci to zkusit. Vím, že jsem to pokazil. Vím, že nemám právo o něco prosit. Ale jestli ještě existuje aspoň stín šance…“

Podívala jsem se na něj a uvědomila si, kolik se může stát za jeden měsíc. On zjistil, že pohádka má účty a neumyté nádobí. Já zjistila, že ticho bez něj nezabíjí.

Nevykřičela jsem mu do tváře všechny noci, kdy jsem usínala sama. Ale ani jsem ho nevyhodila. Uvařila jsem čaj, sedla si zpátky ke stolu a řekla:

„Nebude to návrat jako dřív. Jestli se chceš vrátit, tak ne jako někdo, kdo utíká, když se začne nudit. Ale jako někdo, kdo opravdu volí. Ne mě místo jí. Nás místo útěku.“

Zvlhly mu oči. A já pochopila, že teď je všechno na mně. Ne on rozhoduje. Já rozhoduji, jestli dveře otevřu dokořán, nebo je nechám jen pootevřené.

Večer jsem seděla u okna a dívala se na tmavnoucí oblohu. V obýváku jsem nechala rozsvícenou lampu – ne jako dřív, abych na něj čekala, ale abych si připomněla, že mám právo volby.

Zůstal na gauči. Nic jsem mu neslíbila. Nepodepsala jsem žádnou neviditelnou smlouvu. Jen jsem mu dovolila zůstat – ne ze sentimentu, ale ze zvědavosti, jestli člověk, který jednou utekl za iluzí, dokáže vrátit se a postavit se realitě čelem.

Je druhá šance po nevěře projevem lásky, nebo spíš zkouškou dospělosti? Dá se znovu postavit něco, co neprasklo kvůli jedné hádce, ale kvůli okouzlení cizím světem?

Neznám odpověď. Vím jen, že tu noc jsem usnula klidně – ne proto, že se vrátil.

Ale proto, že kormidlo jsem držela já.