Její oči se setkaly s mými, když kráčela po chodbě a úzkostlivě hleděla na voliéry. Okamžitě jsem cítil její potřebu a uvědomil jsem si, že jí musím pomoci.
Vrtěl jsem ocasem, ne příliš aktivně, aby se nebála.
Když se zastavila v mé kleci, zakryl jsem jí oči před menší nehodou, která se stala v zadní části mé klece.
Nechtěl jsem, aby věděla, že jsem dnes nebyl vyvenčený.
Někdy jsou strážci příliš zaneprázdněni a nechtěl jsem, aby si o nich myslela něco špatného. Když četla moji plaketu, doufal jsem, že jí nebude smutno z mé minulosti. Mám jen budoucnost, na kterou čekám, a chci někomu změnit život.
Poklekla a tiše mě zavolala. Zastrčil jsem ruku a bok hlavy za mříže, abych ji rozveselil. Měkké konečky prstů mě hladily po krku, zoufale potřebovala společnost. Slza jí padla na tvář a já jsem zvedl tlapu, abych ji ujistil, že všechno bude v pořádku.
Brzy se otevřely dveře mé klece a její úsměv byl tak jasný, že jsem jí okamžitě skočil do náruče. Slíbil jsem, že ji budu chránit. Slíbil jsem, že tu pro ni budu vždy. Slíbil jsem, že udělám maximum, abych viděl ten zářivý úsměv a jiskru v jejích očích.
Měl jsem to štěstí, že jsem šel po své chodbě. Je tolik dalších, kteří chodbami nechodili. Je třeba zachránit mnohem více. Aspoň jeden můžu zachránit.
Dnes jsem zachránil člověka…
Hlavní foto: storyfox.ru
