Máma se rozhodla přepsat mi byt, což bratra strašně urazilo. Podle jeho názoru, protože má máma má dvě děti, měla by byt rozdělit mezi ně. Jenže můj bratr má svůj život vyřešený, má vlastní byt, zatímco já bydlím u tchyně. Takže podle mého názoru je všechno spravedlivé a bratr jde mamince jen na nervy.
S bratrem máme stejnou mámu, ale rozdílné otce. Máma je teď rozvedená, ale můj bratr s otcem vychází skvěle. Pokud jde o mě, můj otec zemřel, protože byl alkoholik.
Jsem nejstarší dítě. Můj bratr je o devět let mladší než já. S tátou jsme žili do mých osmi let, pak se máma rozhodla, že od něj odejde, a tak nám sbalila věci a přestěhovali jsme se k prarodičům. Pak se seznámila s tátou mého bratra.
Nevlastní táta mi nikdy neublížil, navzájem jsme se respektovali. Všechno šlo dobře. Moje matka byla za otčíma provdaná deset let, pak se rozvedli a otčím se odstěhoval do jiného města. Máma s bratrem zůstala v bytě, který zdědila po prarodičích, a já jsem odešla na univerzitu.
Otec zemřel, když mi bylo jednadvacet let. Nezanechal po sobě nic, ani hezké vzpomínky. Bratrův otec stále žije a udržuje kontakt se svým synem a vnoučaty. Když se můj bratr oženil, otec mu dal jako svatební dar byt, takže bratr má kde bydlet.
Já jsem se vdávala o tři roky dříve než můj bratr, bylo mi šestadvacet. Byt mi nikdo jako dar nedal, takže jsme si s manželem byt pronajali. Pak jsme ale měli problémy s prací, takže jsme se bohužel přestěhovali ke tchyni.
Můj bratr tehdy žil s matkou a po svatbě se s mladou ženou přestěhoval do nového bytu, který mu daroval jeho otec. Upřímně řečeno, záviděla jsem bratrovi, protože jsem po otci nic nezdědila. Mít ve dvaceti letech vlastní byt - to je úžasné! Z takového daru bych měla obrovskou radost.
Můj bratr to však považoval za samozřejmost. Dokonce z toho ani neměl radost. A já, která jsem byla těhotná a žila s tchyní, jsem si jen smutně povzdechla. Bratr se od matky odstěhoval, ale já jsem stále musela žít s tchyní, protože můj manžel se k matce nechtěl nastěhovat.
Nebudu tvrdit, že moje tchyně je zrůda. Je to obyčejný člověk. Přesto jsem chtěla mít svůj vlastní koutek, protože v jejím domě vládla její pravidla. Když se dozvěděla, že se má stát babičkou, nebyla moc šťastná. Nemohla nás však ze svého bytu vyhodit. Obecně je všechno složité.
Matka, protože věděla, v jaké jsme situaci, že není možnost si byt ani pronajmout, ani koupit, ani si vzít půjčku na byt, se rozhodla přepsat svůj byt na mě. Abych nezůstala bez bytu a měla kam jít v případě nouze. Svým rozhodnutím se netajila a řekla o něm i svému synovi.
Pak začala hádka. Můj bratr se na matku kvůli takovému rozhodnutí urazil.
- Máš dvě děti, ale pokud jde o byt, zachovala ses nečestně! Vždyť je to i moje dědictví!
- Tvůj otec ti ten byt dal, je jen tvůj a tvoje sestra nemá nic," vysvětluje matka, ale bratr nechce nic slyšet.
Podle něj by se nás to, co mu dal otec, nemělo týkat, s máminým bytem by se mělo zacházet úplně jinak. Měla by se rozdělit mezi děti. Aby to bylo spravedlivé, a teď se ukazuje, že máma nechala syna bez dědictví kvůli dceři, která je líná si udělat vlastní.
Bratr se dlouho snažil mamince vysvětlit, že porušuje jeho majetek, ale ona své rozhodnutí nezměnila. Bratr pak řekl, že maminka už nikdy neuvidí svá vnoučata, protože ho nepovažuje za syna, a přestal s ní komunikovat.
Řekla jsem mámě, že ještě může změnit své rozhodnutí, ať jde k čertu s bytem, že to nějak zvládneme, ale máma nesouhlasila.
- Nemá mě čím vydírat! Ano, mám dvě děti a chci, aby se obě měly dobře. Proto jsem udělala s bytem to, co považuji za správné. Jestli si tvůj bratr myslí něco jiného, je to jeho problém.
S bratrem jsem se také snažila mluvit, ale také se na mě urazil, protože si myslí, že to kvůli mně matka udělala toto rozhodnutí. Sám je prý otec, dospělý muž, má manželku, ale chová se dětinsky.
