Nemohu se rozhodnout. Raději však vyprávím příběh od začátku. Od května do září je svatební sezóna v plném proudu, zájemců je vždycky dost, ale teplé počasí všechny ještě více povzbuzuje.
Nemusíte se teple oblékat a mrznout na ulici a místo zimních bot si můžete vzít jehlové podpatky. V těchto měsících je však velmi obtížné uspořádat oslavu kvůli vysoké poptávce. Všichni tehdy chtějí, takže ceny v létě a na podzim jsou mnohem vyšší než v jiných ročních obdobích.
Moje kamarádka si tedy uvědomila, že bude ekonomičtější a racionálnější slavit v zimě, navíc je v šestém měsíci těhotenství a není den nazbyt, protože ještě kousek a šaty by se pro tak velké břicho určitě staly příliš úzkými. A když se venku z matriky vynořil celý zástup hostů, začaly první problémy.
Dívky měly na nohou boty na podpatku, které na ledě klouzaly. Všem se rychle podařilo prochladnout a některým se dokonce udělalo špatně. Přes krásné kreace bylo třeba přehodit kabáty a péřové bundy. Nepříjemností bylo opravdu hodně.
A o půl roku později jsem se dozvěděla, že jedna moje příbuzná plánuje v srpnu svatbu. "Je to záminka vzít si dovolenou a odjet na malou dovolenou“. Byla jsem v úžasu, protože jsme si vždycky byly velmi blízké, takže jsem ani na chvíli nepochybovala, že budu moci jít na její svatbu.
Podařilo se mi získat volno v práci a začala jsem přemýšlet o dárku. Ale nepřemýšlela jsem o tom dlouho, protože odpověď je více než zřejmá. Obálka, samozřejmě. Ať se novomanželé sami rozhodnou, co si za získané peníze koupí. Nemá smysl teď dávat nějaké zbytečné zástavy a vybavení, které pak bude stát a prášit se na něj v garáži.
Já jsem si koupila krásné přání a do obálky jsem dala poměrně velkou částku, ale v rámci možností tolik, kolik jsem si mohla dovolit. Na jednu takovou svatbu si vzpomínám z dětství. Nevěsta a ženich dostali každý několik žehliček, sad příborů, nádobí. Pak to museli prodat, aby z toho měli nějaké využití.
A v tomto případě si mě a mé rodiče zavolala matka nevěsty a podrobně nám vyprávěla o svém zeťákovi, který staví dům, pomáhá v domácnosti, dostává dobrou výplatu a živí celou rodinu.
Hovořili jsme spolu asi hodinu, ale za celou tu dobu jsme ani jednou nenastolili téma pozvánek na obřad. Mysleli jsme si, že nám všechno řekne sama, ale ona nikam nespěchala. V tu chvíli se mi do hlavy vkradla myšlenka, že nás nikdo nepozve. A přitom jsem nechtěl dělat ukvapené závěry, třeba lidé jen zapomněli.
A mně nepřísluší rozhodovat o tom, kdo přijde na něčí oslavu. Když nás pozvou, rádi přijdeme, jinak prostě zůstaneme doma, v tom nevidím problém. Je to jejich život a vměšovat se do něj není moc slušné.
Všechno bylo normální až do jistého rozhovoru s mojí matkou. Seděly jsme v kuchyni a popíjely čaj a sušenky, když jsem najednou z jejích úst zaslechla větu: "Měla bych jim dát nějaké peníze, vždyť mají takovou událost, to je hřích jim nepogratulovat." A tak jsem si řekla: "To je hřích. Když jsem se jí zeptala: "Pozvali nás?", odpověděla záporně a pak přišlo rozhořčení. Takže, že bychom jim měli dát dar, obětovat část svého rozpočtu, abychom na svatbu ani nešli?
Nevěstina matka vždycky ráda vzbuzovala soucit, a tak se moje matka nechala snadno ovlivnit.
Ale já na rozdíl od své mámy na takové laciné triky neskočím. A nechci plýtvat penězi. Obřad pořádá v drahé restauraci, příbuzní za naši rodinu neutratili ani korunu, ale chtějí z nás vytáhnout peníze.
No, já na takové podmínky nepřistoupím. A matka mě neustále nabádá, abych podle jejích slov "udělala dobrý skutek". Je mi líto, ale takovou "dobročinnost" odmítám. Sama jsem si tvrdě vydřela každou korunu a ona chce, aby její dcera vyhodila polovinu svého platu. Jestli je to pro ni jednodušší, ať udělá radost svým blízkým z vlastní kapsy, mně do toho nic není.
Jak mám matce vysvětlit, že nejsem povinna dávat někomu obálky s úctyhodnými částkami, když se ten někdo ani neobtěžoval pozvat své blízké na svatbu?
Hlavní foto: planet
