Ráda bych citovala následující přísloví - hloupá tchyně nezíská dceru a může ztratit syna. Když jsem se objevila v jejich životě, tchyně ztratila syna. Začali spolu méně mluvit, syn se přestal ptát na její zdraví, jíst jídlo, které mu připravila. Když jsem se nastěhovala do jejího bytu, musela jsem každý den poslouchat její stížnosti.
Rodiče nám dali jednopokojový byt, který patřil mé babičce. Potřeboval zrekonstruovat, protože byl téměř patnáct let pronajatý. V bytě jsme trávili všechny víkendy. Matěj už nemohl matku vozit na venkov, takže tchyně musela jezdit vlakem.
Když jsme se vrátili unavení a šli spát, byla schopná přijít do naší ložnice a začít si stěžovat, že na ni někdo kýchá nebo jí nedělá místo. Za zmínku stojí, že jsme v té době jedli rybí prsty, které jsme si ohřívali v mikrovlnné troubě. Tchyně říkala, že od té doby, co syn přestal dávat peníze, může vařit jen polévku bez masa.
Je pravda, že Matěj přestal dávat peníze, ale jídlo jsme kupovali vždycky. Málokdy se nám však podařilo něco z toho sníst. Matějův mladší bratr Tomáš bydlel s námi. To on všechno snědl.
- Paní Natálie, kupovala jsem mražené řízky. Chtěla jsem je teď usmažit, kde jsou?
- Už jsem je usmažila! - řekla tchyně. - Tomáš říkal, že jsou výborné, tak je všechny snědl.
To se stávalo poměrně často. Dokonce to došlo až do absurdity.
- Nekupujte ty knedlíky, Tomáš má raději vepřové a hovězí.
- Paní Natálie, - nemohla jsem to vydržet. - Proč si neděláte starosti s tím, že Matěj bude mít hlad, až se vrátí z práce? Proč se staráte jen o Toma?
- Matěj má tebe, - vysvětlila tchyně. - Tomáš je sám, nemá se o něj kdo starat!
Začali jsme jíst hotová jídla, koupená v supermarketech. Po práci jsem si koupila něco v obchodě a ohřála to v mikrovlnce. Ano, stálo to hodně, ale manžel byl sytý. Byly doby, kdy jsme kupovali konzervy a schovávali je v nočním stolku. Bylo to velmi ponižující, ale po práci jsme se opravdu chtěli najíst!
Jednou jsme přišli po práci domů a zjistili, že zásuvky v nočních stolcích jsou otevřené, protože zámky byly rozbité.
- Proč tolik povyku? - divila se tchyně. - Tomáš chtěl něco sníst, tak jsem mu řekla, ať se podívá do tvého pokoje. Pořád něco schováváš.
Uvědomili jsme si, že už to nemůžeme vydržet. Druhý den jsme koupili nafukovací matraci a požádali kamaráda, aby nám pomohl věci převézt.
Byt prošel částečnou rekonstrukcí, byla položena podlaha a dokončena koupelna. Nebyla zde kuchyň jako taková, ani žádný nábytek. Na této matraci jsme spali téměř rok. Po práci jsme dělali rekonstrukci. Užívali jsme si ticha a byli jsme šťastní. Možná někomu vyhovuje bydlet s rodiči, ale teď už víme jistě, že mladá rodina by měla bydlet samostatně.
O týden později nám tchyně začala volat a žádat o peníze. Řekli jsme jí, že žádné peníze nemáme, protože děláme v bytě rekonstrukci. Stěžovala si, že je pro ni těžké uživit sebe a syna jen s důchodem. Říkala, že Tomáš neplatí včas a často se jí strhávají pokuty. Matěj bratrovi poradil, aby změnil práci. Pokud jde o matku, řekl jí, aby častěji vařila polévku. Nic se však nezměnilo. Tchyně stále volá, ale bezvýsledně.
Hlavní foto: youtube
