Narodila jsem se a vyrostla v malé vesnici. Když jsem byla malá, maminka pracovala jako učitelka a tatínek ve stavebnictví. Někdy to nebylo jednoduché, a tak mě maminka od malička učila pomáhat v domácnosti. Brzy se mi narodila mladší sestra, takže povinností bylo ještě víc.

Maruška šla do školky, když mi bylo dvanáct. Ale už tehdy jsem měla spoustu povinností navíc. Každý den jsem vyzvedávala sestru ze školky, krmila ji a zároveň jsem se musela starat o dům a hospodářství. Maminka měla dvě zaměstnání a vždycky přicházela až večer.

Táta někdy nepřišel domů vůbec. Rodiče mi vždycky říkali, že jsem mladá a mám víc energie a času. Takže čím jsem byla starší, tím víc jsem měla práce. Přijala jsem to a plnila všechny úkoly.

Teď si uvědomuji, že jsem se jen bála udělat něco špatně, protože si to na mně máma často vybíjela. Takto proběhlo celé mé dětství a dospívání. V určitém okamžiku jsem se s tím prostě smířila a čekala, až konečně dospěju a budu si moci začít vytvářet vlastní život.

To je asi důvod, proč jsem se vdala tak brzy. Bylo mi právě dvacet a do mého života vstoupil Matyáš, můj budoucí manžel. Byl pro mě největší oporou. Po svatbě jsme spolu začali žít, ale na rodiče jsem stále nezapomínala.

I když jsem už měla práci a vlastní bydlení, jezdila jsem za rodiči každý víkend. V jednu chvíli máma zjistila, že ji táta podvádí, a vyhodila ho z domu. Zdálo se mi, že to máma beze mě nezvládne.

Nový život

Po práci jsem byla unavená, ale vždycky jsem chytila druhý dech a vyrazila na venkov. Dělali jsme rekonstrukce, pěstovali zeleninu a starali se o zvířata. Ani když se mi narodilo první dítě, nic se nezměnilo. Máma brala všechno jako samozřejmost a já od ní nic nevyžadovala.

Viděla jsem, že i pro mou sestru je to těžké. Přijela jsem jen na dva dny, ale ona tam žila pořád a starala se o maminku. Otcova zrada na ni měla velký vliv: matka se stala podrážděnější a náročnější.

Marušce ještě nebylo dvacet, když se vdala a odstěhovala z domu. Její matka odešla do důchodu a zůstala sama. Ani tehdy jsme jí nepřestali pomáhat. Jsem vděčná svému manželovi, který mě vždy podporoval a jezdil se mnou za matkou. Jak šel čas, začala ode mě matka vyžadovat ještě víc.

Nechtěla ani uklízet dům, dokud jsem nepřišla a nepomohla jí. Kdykoli mi mohla zavolat, že mě potřebuje. Jednoho dne jsem přišla bez ohlášení a matku jsem doma nenašla. To mě překvapilo, protože matka nerada opouštěla dům. Šla jsem za sousedkou, abych zjistila, jestli se něco děje.

Ale odpověď paní Beaty mě šokovala. Řekla mi, že si k ní její matka vždycky chodila stěžovat na mě. Říkala, že jsem si chodila jen pro zeleninu a ovoce, ale nikdy jsem jí nepomáhala.

Nikdy jsem se necítila tak zlomená. Paní Beata samozřejmě pochopila, že to není pravda, protože viděla, jak jsme s manželem pracovali na zeleninové zahradě. A tak se sousedka rozhodla, že mi otevře oči, abych věděla, co všechno se děje. Ale to mi situaci nijak neulehčilo... Jak můžete pochopit člověka, který se celé ty roky přetvařoval? Čekala jsem na matku na verandě. Byla velmi překvapená, když mě uviděla.

"Mami, je to pravda? To je všechno, co jsi o mně řekla našim sousedům?" "Ano," odpověděla jsem. - Zeptala jsem se klidným hlasem.

"No, a lžu snad? Přijdeš a vezmeš brambory v pytlích a já zůstanu sama. A tak je to pokaždé!" - slyšela jsem v odpovědi.

Pak jsem si vzpomněla, jak to s mámou bylo špatné. Chovala se divně, jako by nevěděla, co říká. Po tom, co řekla, jsem už neměla co říct, jen jsem nasedla do auta a jela domů.

Můj muž řekl, že už sem nikdy nechce jet. Byla jsem stejného názoru. Ale o několik let později zazvonil telefon. Volala paní Beata: "Musíš vzít maminku k sobě, myslím, že je nemocná. Je zmatená, chová se divně".

Sestra to rázně odmítla, což pro mě bylo pochopitelné. Bydlela s manželem v garsonce a pro dalšího člověka nebylo místo. Později lékaři diagnostikovali Alzheimerovu chorobu. Neměla jsem jinou možnost než vzít matku s sebou. Zřejmě je to můj osud...

Hlavní obrázek: photo