Starý pes nehybně seděl mezi skalami u moře. Sledoval jsem ho už dlouho. Pes zíral pryč, jako by na někoho čekal. Přišel jsem sem ráno a blížil se večer - pes stále seděl na jednom místě. Vytáhl jsem tašku s jídlem a přinesl jsem mu sendvič.
Pes se zdráhavě podíval mým směrem, ale nehýbal se. Přistoupil jsem tedy blíž a natáhl ruku se sendvičem. Pes na mě krátce pohlédl a odvrátil se. Jeho smutné oči byly plné slz, srst mu visela v chomáčcích z hubených stran, jeho rozedraný ocas nehybně ležel na kamenech. V jeho postoji bylo tolik melancholie, že se mi téměř zlomilo srdce.
Přede mnou byl osamělý starý pes, nikoho už nepotřeboval. Na koho čeká při pohledu na moře? Kam půjde, až se setmí? Existuje někdo, kdo ho může krmit a mazlit? Rozhodl jsem se počkat. Stejně jsem neměl kam spěchat. Přišel jsem na toto klidné místo, odpočinout si od shonu města a dokončit psaní svého románu. Včera večer jsem si pronajal pokoj od osamělé stařeny a ráno jsem ležel na opuštěné pláži a užíval si samotu. Po celý den se na této divoké pláži neobjevil nikdo kromě mě a toho starého psa, který seděl na ploché skále na samém okraji břehu. Nedotkl se sendviče, a přesto celý den nejedl.
Slunce pomalu klesalo do moře. Lehký vánek zvedl malou vlnu a vzduch se stal čerstvějším. Moje uši zachytily něčí opatrné kroky, viděl jsem majitelku mého pokoje. Pomalu kráčela po stezce na pláž. Nevšimla si mě za velkým kamenem a přešla k psovi, jemně k ní mluvila jemným hlasem. Pes vstal a mírně vrtěl ocasem. Žena k němu přistoupila a poplácala ho po hlavě. Pak uviděla sendvič a narovnala se a úzkostlivě se rozhlédla po pláži. Vstal jsem a přešel k nim.
- Dobrý večer! Chtěl jsem psa nakrmit, ale nepřijal žádné jídlo a sedí tu od rána. Vypadá to, že na někoho čeká.
- Ano, čeká. Čeká už tři roky. Čeká na mého manžela. Toto je náš pes, jmenuje se Samsun a nepřijímá jídlo od cizích lidí. Samsune, jez, je to dobré, neublíží ti to.
Pes opatrně vzal sendvič do zubů a rychle si s ním poradil. Potom se podíval mým směrem a tiše štěkl. Poděkoval.
- Pojďme domů, Samsune. Nikdo dnes nepřijde - dodala žena tiše.
- A zítra a pozítří. Tvůj majitel se nevrátí, bez ohledu na to, jak moc chceš. Pojď.
Pomalu jsme stoupali strmou cestou a žena vyprávěla svůj hořký příběh. Jednoho dne se její manžel a chlapci ze sousedství chystali na ryby jako obvykle. Všechno bylo jako obvykle, ale Samsun se choval divně, nervózně štěkal, klouzal pod nohama, vyrušoval každého a manžel na něj křičel, což obvykle nikdy neudělal. Pes ustoupil stranou a žalostně zavyl ... Kdyby jen věděl, že pes vycítil problém a varoval před nimi posádku! A problém začal. Již v poledne prudce stoupal silný vítr, obloha potemněla, hřmělo a chrlil se liják. Bouře zuřila celý den a noc.
Rybáři se nevrátili. Vypadá to, že jsou mrtví. A Samsun na ně každý den stále čeká. V noci by také seděl na břehu, ale stará dáma chodí každý večer na pláž a vezme si psa domů.
Byl to starý pes, ale věrně čekal na svého majitele, na toho, kterého nemohl varovat před bezprostřední smrtí a nemohl jej tak zachránit.
Příští léto jsem sem znovu přišel se svým synem. Chtěl jsem vědět, jestli je Samsun stále naživu nebo stále čeká na majitele, který se už nikdy nevrátí. Kolem pláže jsme se zastavili u známých skal. Samsun nebyl na břehu. Později jsem se od stařeny dozvěděl o Samsunově smrti. Večer, jako obvykle, šla na pláž, ale našla psa již mrtvého - ležel na stejném kameni a vlny mu olizovaly rovné nohy …
Hlavní foto: kakao.im
