Seděly jsme tam s dcerou a plakaly. Byly jsme opuštěné. Já i ona. Dva dny od sebe. Ona byla opuštěna svým přítelem, já svým manželem. Jsou to zbabělci. Neměli ani odvahu o tom něco říct.
Anna dostala zprávu na sociálních sítích. Já jsem dostala textovou zprávu. Textovou zprávu! Po dvaceti letech manželství. Ubohá textová zpráva. Dokonce jsem si ani nezasloužila nějaký normální rozhovor.
Můj manžel přijel dvě hodiny po odeslání zprávy. Sbalil si věci. Odjel. Anniin přítel zmizel o dva dny dříve, když nikdo nebyl doma. Hodinu jsme plakaly. Pak jsme začaly přemýšlet, co dělat.
- Vyměnit zámky. Můj bývalý si vzal klíče s sebou. Spolu s jeho věcmi.
Přemýšlela jsem o tom. Anna má pravdu. Vyměnily jsme je.
- Mami, proč všechno nevyhodíme? Jak můj otec, tak můj bývalý, co po sobě zanechali?
Zabalily jsme to do několika tašek. Vyhodily jsme to. Prošly jsme nádobí. Tolik hrnců a pánví jsme pro dva lidi nepotřebovaly. Zbytek jsme daly sousedům. Manželovo nářadí jsme prodaly.
Vše ve velkoobchodním množství. Zalepily jsme záchodové prkénko. Večer jsme se dívaly na filmy. Jedly jsme zmrzlinu. Dělaly jsme si saláty. Chodily jsme na procházky. V domě byl klid a ticho. Účty se snižovaly. Záchod byl vždycky volný. Nakupovalo se mnohem méně často. Adoptovaly jsme si kočku. Manžel měl alergii.
Potřebovaly jsme se posunout v životě dál. Anna je ještě mladá. Je jí teprve devatenáct. Mně je čtyřicet. Život teprve začíná. Podala jsem žádost o rozvod. Manžel se odhlásil z mého bytu výměnou za to, že s ním nebudu sdílet auto.
Chlubil se svou ženou, která je jen o tři roky starší než naše dcera. Přežila jsem to. Měla jsem rodinu, teď ji nemám. To se stává. O šest měsíců později si Anna domluvila rande. Pracovala jsem. Rozvedla jsem se.
Přestala jsem myslet na svého bývalého manžela. Posilovna. Dobrý kadeřník. Šéfové oceňovali nadšení v práci. Život se mi dařil. Manžel se vrátil. Od rozvodu neuplynulo ani šest měsíců. Vrátil se se svými věcmi. Milenka si čtyřicetiletého muže nevážila.
Odešel manžel? Byla to vina manželky. Nevěnovala tomu pozornost. Manžel se bavil? Je to chyba manželky. Pije? Mlátí? Nepracuje? Může za to manželka. Sama to dopustila. Nepustila jsem ho dovnitř. Proč ne? Dcera mě podporuje, nechce toho zrádce už nikdy vidět.
Ale všichni kolem mě čekají, až se vzpamatuju. Matka čeká. Říká, že to sama nezvládnu. Tchyně čeká. Říká, že pokud svou šanci propásnu, najde si někoho jiného. Moje sestra čeká. Říká, že ve čtyřiceti nikoho nepotřebuji.
Opil se? No a co! Podváděl? Rozuměl všemu! Vrátil se! Měla bych být šťastná! Ale já nejsem šťastná.
- Jste přece rodina! - říká každý. Dokonce i tví kolegové.
Mýlí se. Jsme si navzájem cizí. Jsme rozvedení. Nic takového jako bývalé dítě neexistuje. Bývalý manžel naopak ano.
- Jste připraveni zapomenout na celých dvacet let manželství kvůli nějakému omylu? - Můj bývalý manžel je překvapený.
Já jsem. Dokázala bych mu odpustit, kdyby se šel napít. Ale dozvědět se o rozvodu prostřednictvím textové zprávy: "Musíme se rozvést, zamiloval jsem se do jiné". - Ne. To je něco, co nemůžu odpustit.
Neměl odvahu si sednout a promluvit si. Podívat se mi do očí. Aby mi všechno řekl. Chová se ke mně jako k malé hloupé holčičce. Po dvaceti letech manželství. Ne. Neodpustím mu.
Hlavní foto: youtube
