Stála jsem na prahu s kufrem v jedné ruce a krabicí pardubických perníků v druhé - protože Katka si vždycky stěžovala, že v Anglii se nedá sehnat pořádný perník, takový ten s oplatkou a polevou, jaký kupovala babička na pouti.

Usmívala jsem se. Dvanáct hodin autobusem z Ostravy, přestup v Drážďanech, pak levný let do Bristolu - a celou tu cestu jsem si představovala výraz Katčina obličeje, až mě uvidí ve dveřích. Neoznámila jsem jí, že přijedu. Chtěla jsem jí udělat překvapení.

Překvapení udělala ona mně.

Dveře se otevřely až po třetím zazvonění. Ale nestála v nich Katka. Stál tam muž - vysoký, prošedivělý, ve svetru se skotskou kostkou a s hrnkem čaje v ruce. Díval se na mě tak, jako by věděl, kdo jsem, ještě než jsem promluvila. Na okamžik jsem si myslela, že jsem si spletla adresu.

- Tak vy jste ta slavná maminka - řekl česky, s lehkým přízvukem, a ustoupil, abych mohla vejít.

Měl vrásky kolem očí, snubní prsten na prstě a od oka tak šedesát pár let. Můj ročník. Možná starší.

Na chodbě, na věšáku, vedle Katčiny bundy, visela pánská voskovaná bunda, boty číslo čtyřicet čtyři a deštník s dřevěnou rukojetí. Tohle nebyl byt ženy, která žije sama.

A vtom se z kuchyně ozval hlas mé dcery: „Richarde, kdo přišel?"

A v tu chvíli jsem pochopila, že tři roky jsem o jejím životě nevěděla nic. Ale to, co jsem se dozvěděla potom, bylo horší než cokoli, co jsem si dokázala představit.

Katka vyšla z kuchyně s obracečkou v ruce a ztuhla. Viděla jsem, jak jí zbledl obličej, jak otvírá pusu, aby něco řekla, a jak nenachází jediné slovo. Stály jsme naproti sobě v úzké anglické chodbě - já s perníky, ona s obracečkou - a mezi námi stál muž, o kterém mi nic neřekla.

- Mami - zašeptala nakonec. - Chtěla jsem ti to říct.

- Kdy? - zeptala jsem se.

Neodpověděla. Richard - tak se totiž jmenoval - se choval, jako by situace byla naprosto normální. Vzal můj kufr, nabídl mi čaj, zavedl mě do obýváku. Na krbové římse stály fotky: Katka na zahradě, Katka s Richardem před nějakým zámkem, Katka v nemocniční posteli…

V nemocniční posteli. Na té fotce měla moje dcera na sobě nemocniční košili a v náručí držela uzlíček. Zvedla jsem rámeček. Ruce se mi třásly.

- Katko - řekla jsem pomalu. - Co to je?

A vtom jsem seshora uslyšela pláč. Tenký, pisklavý, přerývaný. Pláč dítěte.

Katka zavřela oči.

- Jmenuje se Hanička - řekla tiše. - Je jí čtrnáct měsíců. Chtěla jsem ti to říct, mami, přísahám, že jsem chtěla.

Nevím, jestli dokážu popsat, co cítí matka, která se dozví, že je přes rok babičkou.

Sedla jsem si na pohovku, protože se pode mnou podlomily nohy. Richard odešel pro dítě. Katka si přede mnou dřepla a mluvila - rychle, chaoticky, jako by se bála, že hned vstanu a odejdu. Že Richarda poznala, když se starala o jeho ženu - Susan měla Alzheimera, Katka pracovala v domově péče nedaleko Bristolu.

Že Susan zemřela před třemi lety a oni zůstali sami se společným smutkem. Že Richard je hodný, že si jí váží, že s ní mluví česky, protože se to naučil. Že mi to neřekla, protože věděla, co bych řekla. Protože mě znala líp, než jsem si chtěla přiznat.

- Řekla bys, že jsem hloupá - zašeptala. - Že jsem si zkazila život. Že je moc starý.

Chtěla jsem to popřít. Ale nemohla jsem, protože měla pravdu. Přesně to bych řekla.

Richard se vrátil s dítětem v náručí. Malá Hanička měla světlé kudrlinky, Katčiny oči a knoflíčkový nosík, který - a tady se mi zastavilo srdce - byl kopií nosu mé matky. Babičky Terezy, která umřela, když bylo Katce deset let.

- Celým jménem je Hana Tereza - řekl Richard a díval se mi do očí. - Katka chtěla, aby nesla jméno po vaší mamince.

To mě zlomilo.

Tu noc jsem spala v pokoji pro hosty, za zdí od Haniččina pokojíku. Slyšela jsem, jak malá mumlá ze spaní. Myslela jsem na to, že tři roky jsem dceři volala každou neděli a ptala se na počasí, na práci, na to, jestli jí teplé obědy.

A Katka celou tu dobu měla po svém boku člověka, který se naučil česky, aby jejímu dítěti mohl číst pohádky na dobrou noc. A neřekla mi ani slovo - protože se mě bála.

Bála se matky víc než cizí země.

Ráno jsem sešla dolů a uviděla Richarda, jak krmí Haničku ovesnou kaší. Zpíval jí „Skákal pes přes oves" s tak příšerným přízvukem, že se malá smála až k slzám. Katka stála ve dveřích kuchyně a dívala se na mě. V jejích očích byla otázka, kterou mi kladla celý život, jenomže nikdy nahlas.

Jsem dost dobrá?

Vytáhla jsem z tašky krabici pardubických perníků. Otevřela jsem ji, přistoupila ke stolu a sedla si vedle Richarda.

- Ukaž mi, jak jí tu kaši chce - řekla jsem. - S mlékem, nebo s vodou?

Katka se otočila, protože nechtěla, abych viděla, že pláče. Ale já to stejně viděla. A Richard viděl. A malá Hanička se na nás na všechny dívala těma očima, které ještě nic nechápaly - a chápaly víc než kdokoli.

Vrátila jsem se do Ostravy po dvou týdnech. Na autobusovém nádraží jsem zavolala sousedce.

- Eliško - řekla jsem. - Musím ti něco říct. Jsem babička.

Na druhém konci se rozhostilo ticho. A pak Eliška vykřikla tak nahlas, že ji slyšela snad půlka nádraží.

- Jak to babička?! Počkej, nemluv dál, slyšíš? Ani slovo! Stavím vodu na čaj, vytahuju štrúdl z ledničky a čekám na tebe!