Práce mého syna je spojena s častým služebním cestováním, takže jsem se vždy obávala, že stráví život ve vlacích a letadlech a bude se stěhovat z jednoho konce země na druhý.

Po jedné cestě jsem si na synovi začala všímat změn a pak se mi přiznal, že potkal ženu, která se mu opravdu líbí. Zatím to není nic vážného....

Měla jsem z toho velkou radost a časem jsem se dozvěděla některé podrobnosti. Ta žena už byla vdaná, ale to mě neznepokojovalo, stejně jako to, že byla o něco starší než můj syn.

Nezabývala jsem se podrobnostmi o jejím rozvodu, nejdůležitější bylo, že ještě neměla děti, takže by neměly nastat žádné problémy, kdyby si ji můj syn vzal.

O několik měsíců později mi syn Kamilu představil. Líbila se mi. Byla velmi milá a rychle jsme našli společnou řeč.

Když moje budoucí snacha otěhotněla, udělala jsem pro ni všechno a postarala se, aby si co nejvíc odpočinula. Kamila se tomu dokonce smála.

Trochu mě překvapilo, že se Kamila v těhotenství chovala dost divně, jako by to nebylo nic zvláštního. Porodu se také nebála, říkala, že je to normální, že žena rodí.

Narodil se jí chlapeček. Kamila porodila zdravé a aktivní dítě.

Když už byly našemu Honzovi dva měsíce, náhodou jsem narazila na Kamilinu zdravotní dokumentaci a neodolala jsem a nahlédla do ní.

První, na co jsem narazila, když jsem ji otevřela na samém konci, byla věta "druhý porod". Při listování stránkami jsem se dozvěděla, že se jedná o Kamilino druhé těhotenství, odtud její sebevědomí.

První dítě mělo vrozené vývojové vady, a tak Kamila nechala dítě v nemocnici, což zaznamenal lékař porodnice ve městě, kde dříve žila.

Ještě téhož dne jsem se rozhodla, že si o tom se synem promluvím. Odpověděl mi, že o tom ví a že není proč se tím zabývat. Zeptala jsem se pouze na osud dítěte, které matka zanechala, a pak mě syn šokoval.

Ukázalo se, že syna si z nemocnice odnesl jeho otec, Kamilin první manžel. Ten podal žádost o rozvod, když zjistil, že jeho žena opustila jejich syna, přičemž se tak rozhodla sama a neřekla mu to.

Dítě se naštěstí podařilo vyléčit, trvalo to několik let. Otec vynaložil velké úsilí a vyšel ze situace vítězně. Nechápala jsem, jak může matka na své dítě jen tak zapomenout.

Netušila jsem, jak s ní teď komunikovat. Když jsem věděla, co udělala, nedokázala bych udržet konverzaci a předstírat, že se nic neděje. Obávám se, že si o tom budu muset promluvit se snachou, a to i přes prosby mého syna.